Do nového roku s čerstvou dávkou morbidity (útlocitným vstup zakázán)

Má obvyklá podovolenková apatie dostala řádnou vzpamatovávací, když jsem své tupé civění zaměřila na nástěnku zaplněnou přáními. Nedost na tom, že odesílatelé byli logicky ti, s kterými často pracovně komunikujeme, takže se tam skvělo "spoustu sil přeje kolektiv mikrobiologie a patologie," "děkujeme za příjemné společně prožité chvíle, psychiatrické oddělení" nebo "kéž se v novém roce shledáme, chirurgická ambulance." Ale ještě se úplně nahoře muselo tyčit jinak překvapivě vkusné PF, které jsem přečetla jen se zakláněním hlavy: "Těšíme se na další spolupráci, pohřební služba."
A rázem jsem se zase ocitla v časech, kdy jsem chodívala s Dexterem a naši nejbližší sousedé byli majitel pohřebního ústavu a jeho paní, která sice nebyla z oboru, ale seznámili se, když zajišťovali pohřeb v její rodině. Záhy utvořená čtyřčlenná koalice plnila životně nezbytnou vykecávací funkci pro lidi, kteří si dost dobře nemůžou otevřít ústa před lidmi takzvaně normálně pracujícími, aby nebyli za totální zrůdy. Věřte mi, že pro pohřebáka, policejního laboranta a v té době pracovnici v hospicu je jistá dávka okoralosti podmínkou nezbytnou pro to, aby nezešíleli, a mezi sobě podobnými se řídí zásadou, že sranda musí být, i kdyby fotra věšeli. Takže nás nejeden večer zastihl v dících na adresu mého pracoviště za úhledná těla, která není nutno seškrabávat z dálnice do pytle nebo lovit po třech týdnech z rybníka nebo v sousedově vyznání: "Liv, já mám toho tvýho chlapa strašně rád, to mi věř. S nikým jiným se tak dobře nenosej rakve."
Jenže tak jako je ve filmech pravidlem, že se po noci plné vášní ona vzbudí v prádle a on v kalhotách, tak je v životě pravidlem, že každá sranda se jednoho dne otočí proti vám. Když nás jednou poctili návštěvou Krycek s Altmanem, chvíli sice vládla úzkostlivě neutrální konverzace podle pravidel "před civilisty ne," ovšem jakmile se Altman prořekl, že tenhle týden je strašnej a z toho věčnýho sešívání někoho na pohotovosti mu brzo upadnou ruce, nadšení z další spřízněné duše neznalo hranic a debata se opět rozběhla směrem "gore."
"... a těch bouraček, lidi, věřili byste, že jsme hlavu toho chlapa našli za dva dny..."
"... na amputacích je nejhorší ten zvuk, když to dopadne do kýble, takový to žbuch..."
"... jsme vyzvedávali tělo u Liv v práci a to byste nevěřili, oni mají v márnici televizi a přitom fungovala, ovšem mrazák ne..."
Nikdo si nevšiml, že Krycek postupně bledne, zelená a propadá se stále hloub do sedačky, dokud jsem se na něj neobrátila s udiveným dotazem, proč se vůbec nedotkl mých chlebíčků s krabí pomazánkou, kterých jindy spráská tři tácy a nedostalo se mi chraplavé odpovědi, že nějak nemá chuť.
"Tobě je špatně?" probudily se v jeho polovičce profesionální pudy.
"Ne, je mi úplně skvěle. A nesahej na mě po tom, cos dvě hodiny vykládal, co všechno s těma rukama děláš."
"Jo, lidi, my se vděku nedočkáme" pravil Altman s vyčítavým pohledem na svou životní lásku. "A to má přitom zkoušku z útrpnýho práva."

Pohoda, klídek, leháro

Z důvodů odběru krve a dalších blíže nespecifikovaných tekutin jsem dorazila do pracovního procesu později a propásla tak hlavní novinky dne. V první chvíli jsem se o to nestarala, protože bylo potřeba doplnit energii, ztracenou podlým lékařským požadavkem dostavit se k odběrům nalačno, takže jsem v zájmu celého okolí (nenajedená Faidra rovná se velmi nevstřícná Faidra) napřed schroustala medový croissant a jablko. Když mi začalo být divné, proč nikoho neslyším řvát, dupat, mlátit hlavou do zdi a tiše vzlykat, optala jsem se Lucky, co se děje.
Lucie si s požitkem zapálila Marlborku a spolu s kouřem se z ní vyřinuly zajímavé informace. "V noci umřela paní Cestková a vrchní ráno zavolala, že ji bolí v krku. Tak volám ředitelce a zved to její manžel, že prej spadla ze štaflí. No řekni sama," mávla rukou k obloze, "není den jak malovanej?"
Podívala jsem se na nebe, kde se vrstvila mračna v barvě ocelové šedi, kobaltové modři a půlnoční černi.
"Je," souhlasila jsem.

Úřední šiml žije, kobyly na vedoucích pozicích také. A vesele plodí stádečka kriplů.

Rozšířené a životem ověřené úsloví o nepřítomnosti ateistů v zákopech se podle všeho vztahuje i na jiné situace. Kupříkladu na další vydání metodických pokynů z krajského odboru, které vykrmilo ta stávající do podoby jednosvazkového vydání Bible, Koránu, Talmudu, Upanišád a Knihy proměn a které nadřízené osoby berou nebo předstírají brát tak vážně, jako by se o takový ekumenistický počin vskutku jednalo, pokud si tedy dokážete představit kombinaci papeže, ajatoláha, ortodoxního rabína, bráhmana a Laa'c. Prostý lid personální nedosáhl tohoto osvícení, ale za dílčí úspěch se dá pokládat, že ateistů mezi námi nikdy více není. Aspoň zatím totiž kdokoli vystavený posvátnému spisu padl na kolena, obrátil svůj hříšný zrak k nebi, roztrhl roucha svá (případně erární), počal rváti si vlasy a nastal veliký pláč a skřípění zubů, přičemž mezi vzlyky a skřípáním zaznívala prastará otázka Proč... Ty to, Bože, živíš z našich daní.
Asi mi při návratu do pracovního procesu měl pohled na shrbené, šedivé a šourající se postavy, mumlající slova, mezi kterými se s jistým úsilím dala rozeznat "Bůh mi odpusť anebo neodpusť, to je jedno, já je zabiju," připadat přece jen trochu nápadný, ale považovala jsem to za typickou ukázku stavu zaměstnanců během celého roku a kulminujícího o dovolených a nevěnovala jsem tomu valnou pozornost. Mea maxima culpa, protože vzápětí se na mou nehodnou hlavu snesly hromy a blesky, neboť jsem nepřipojila písmo své nečisté ruky k písmu víc než svatému. Jo, prostě jsem nepodepsala žádnou z asi dvaceti částí těch plků, jejichž produkováním se uměle zvyšuje zaměstnanost. Se stejným výsledkem, jako když umělým kytkám přidáváte dávky umělejch sraček.
Moje zbabělá výmluva, že mé podpisy na Dvou miliónech slov chybí, protože jsem měla deset dní dovolenou, byla po zásluze odmrštěna s tím, že to nikoho nezajímá. Opáčila jsem, proč se mě tedy ptají a snaživě jsem dodala, že moje dovolená zajímá přinejmenším mě. Bylo mi vysvětleno, že tohle není žádná legrace, s čímž jsem vyjádřila svůj bezvýhradný souhlas a nadhodila jsem, že kupříkladu Adéla ještě nevečeřela je sranda daleko větší. Byla jsem důrazně upozorněna, že švejkování není konstruktivní strategie. Přispěla jsem do mlýna s troškou, že na tom něco je a že osobně vyznávám strategii hit and run. Upřeně jsem přitom hleděla na protistranu, protistrana to ovšem pochopila jako narážku na to, že švejkuje ona, vrazila mi ten canc do ruky s doporučením, ať si to PEČLIVĚ nastuduji a ČITELNĚ podepíšu nebo budou NEBLAHÉ následky, a dala se na úprk, než jsem stihla nadhodit, že Švejkovi se tady podobá spíš ona s tím nepatrným rozdílem, že Švejk blbce jenom hrál. Bohužel jsem se právě pokoušela nebýt sražena vahou dokumentu na kolena a přiznávám, že pud sebezáchovy zřejmě také sehrál svou roli.
Odklidila jsem se s tištěným slovem k fontánce, ačkoli mě přihlížející upozorňovali, že jediným přiměřeným místem, kam se s metodikou uchýlit, je jiná porcelánová nádrž s vodou, neboť pouze a výhradně tam mohou metodické listy dojít svého správného uplatnění. Zaplašila jsem bezvěrce zaklínadlem "tak za chvíli na obědě, jestli si po tomhle radši neuložím půst," nasadila jsem urputně zamyšlený výraz (dosáhla jsem ho tak, že jsem se v duchu rozhodovala, zda se k minisukni s červenočernou kostkou hodí spíš bílé podkolenky a černé sandály, nebo tělové punčochy a semišové kozačky) a dala jsem se do čtení.
Náš podnik oplývá pestrou skladbou zaměstnanců nejrůznějších oborů a vzdělání, které sahá od základního po postgraduální, ovšem spis je vzácně ujednotil, protože ho nepochopil vůbec nikdo. Za sebe mohu říci pouze tolik, že mě na třetí stránce napadlo, jaká je škoda, že tohle neměl po ruce Václav Havel před pár desítkami let, když psal Vyrozumění. Měl by výrazně usnadněnou práci, protože ptydepe by měl přímo před očima coby zdroj spolehlivé inspirace. Otázka je, zda by se ve výsledku jednalo o absurdní drama nebo spíš o horor o vražedném šílenství, které za bílého letního dne zachvátilo personál jednoho nejmenovaného ústavu. Pak už jsem nalistovávala výhradně stránky s kolonkami pro podpisy, snažila se ignorovat fakt, že v polovině už křeč v mé podpisovací ruce připomíná křeč v pravici puberťáka nad fotkami Megan Foxové, a přemítala, jestli je gramotnost opravdu tak skvělý vynález, jak se tvrdí. Když mi naše rehabilitační sestra Káťa přišla zkontrolovat základní životní funkce, našla mě zhroucenou nad stránkou o auditech zaměřených na kvalitu práce, kterou jsem neprozřetelně přečetla, a promtně složila lyrickoepickou báseň začínající slovy Na kontrolu kvality budou chodit audity.
"A censored hádej třikrát," vzplanula spravedlivým rozhořčením, "kdo bude mít na krku censored občerstvení a dělání censored dvorního šaška, až se sem ti censored přihrnou dělat censored machry."
Já to pořád říkám, že kdyby blbost kvetla, tak sem můžou jezdit školské výpravy místo do botanické zahrady.

Je třeba zabít Davida. A ředitelku.

Dlouho jsem si myslela, že pomyslného Mount Everestu pitomosti dosáhla vládkyně našeho ústavu už kdysi dávno, když nás seřvala před nastoupenou jednotkou, že se nemohla dostat na uzavřené oddělení a že uzavřené oddělení musí být přístupné. "No jo, udělat uzavřený oddělení přístupným je holt úkol pro chytrou horákyni a ne pro blbce jako my," zamumlala potichu kolegyně a tím to uzavřela. Bohužel ne oddělení a už vůbec ne říďu.
Poslední dny se nesou ve znamení zmatku, jak už to tak o dovolených bývá, každý je rád, že je rád, a na konflikty vcelku nezbývá čas ani síly, takže jediným vyrušením z plynulého bordelu bylo horování naší převazové sestry Ivany o koncertu Michala Davida, který čerstvě navštívila: "Mně se vám dělalo až špatně (hurá, aspoň někdo tady má vkus, myslela jsem si naivně), jak to bylo krásný!" Zajímavá formulace... a svým způsobem jí trochu závidím, co jí stačí ke štěstí. Ale přejme jí to, holce. Ovšem naše poklidné hnití bylo přerušeno návštěvou naší milované představené, která se neválí u vody, jak by se to dalo u normálního člověka na dovolené předpokládat, naopak se podle všeho doma nudí a hlavou jí běží děsivé představy, kterak podnik bez jejího dohledu upadá (což není příliš vzdáleno od pravdy, ale rozhodně upadá méně než pod jejím dozorem), a také uvědomění si, že už jsme se asi čtrnáct dní nedusili v jejím kanclu. Pročež po Davidově vzoru uspořádala koncert svého evergreenu Peníze nejsou a nebudou, obohacený singlem Šetřit se musí s refrénem Jinak to nejde. Narychlo svolané obecenstvo sedí a tupě čumí, protože už nemá sílu se ani rozčilovat. Sílu v sobě najde až k závěru, kdy se ředitelka rozpomene, že každý diktátor hodný toho jména uměl své práskání bičem osladit, tudíž nasadila úsměv číslo čtyři zn. laškovný a pronesla: "Ale abyste si nemysleli, že mám pro vás jenom samé špatné zprávy. Mám jednu moc pozitivní. Od naší Brity nám zbylo jedno štěňátko, tak kdybyste měl někdo zájem?"
Kdyby tak věděla, že všichni, kdo máme psy, jim doma ukazujeme její fotku a křičíme: "Trhej!"

Dvojitá porce a dvojí měřítko

Jak se tak prodloužený víkend blíží a dík dovolené vedoucích míst mají dělné myši a kancelářské krysy pré, zaobírám se myšlenkou na zlatý hřeb pracovního dne. Ano, uhodli jste, je to oběd. Jakmile podmínky v zaměstnání zastíní amazonskou džungli, což je v posledních dnech setrvale, obvykle nemám moc hlad, ale zjištění, že jsou na programu těstoviny se sýrovou omáčkou, dalo zapomenout na leccos kromě vábně vonícího obsahu talíře.
Takže sedím, žvýkám, tvářím se orgasmicky a vůbec si hledím svého, když tu ke mně napochoduje kolegyně Lucie, aby mě oblažila nějakou svou moudrostí. V duchu si povzdechnu a připravím se na cokoli, ale na jisté věci se prostě připravit nedá.
"No fuuuj!" zapiští Lucka při pohledu na horu na mém talíři. "Sýr? Holka zlatá, víš, jak mléčný výrobky a sejra speciálně zahleňují organismus? Měla by sis na to dávat pozor. Tak zatím čau, já si jdu zakouřit."
To o zákazu sňatků mezi blízkými příbuznými už jsem tu někdy psala, ne?

Na umístění záleží

"Ošetřovatelský anamnézy jsou ve druhým šuplíku na denní místnosti v prvním patře, individuální plány u mě na stole, diagnózy budou na sesterně a já jdu na oběd," vysypala jsem ze sebe před Pavlínkou.
"Koukám, ty to máš všechno v hlavě, viď?"
"Broučku, ani ne tak v hlavě, jako u prdele."

Pravidelná dávka ranně-pracovní krize

Kontroluju, zda jsem odeslala pracovní životopis na správné adresy a synchronizovaně u toho svěřuju kamarádovi, jak na mě má už každá zmínka o krizi účinek zhruba srovnatelný s přenosem z poslanecké sněmovny. A jestli pro mě nemá nějaké povzbuzení.
Krycek, evidentně trpící potřebou vykompenzovat si odpadnutí hodiny dějepisu a ztrátu možnosti vyprávět stádu zívajícího, pod lavicí čtoucího a u vody a na jiných místech v duchu dlícího studentstva o tom, že se to Napoleonovi u Waterloo tak úplně nepodařilo, reaguje okamžitě.
"Posledně to sice trvalo sedm let, ale pak to skončilo jak mávnutím proutku a průmysl se parádně rozjel. To se tak ve válce stává."
Taky zbožňujete, když vám někdo hned po ránu vlije optimismus do žil?

Pana Zajíce poznáte snadno

Místo: práce.
Čas: něco po desáté dopolední.
Činnost: telefonní hovor o novém klientovi.
Já, ve snaze něco od sociální pracovnice vyzvědět: "A jak pan Zajíc vypadá?"
Kolegyně Pavlínka, toho času žvýkající jablko na mém stole: "No, určitě má dlouhý uši, krátkej ocas a velký zuby..."
Na druhém konci drátu: socka nechápavě poslouchá řehot následovaný dušením a boucháním do zad a dochází k závěru, že v instituci, kde je šílený už i personál a nijak se tím netají, nemá perspektivní zaměstnanec co pohledávat.

"Svět má patřit bláznům," pravil prý Pavel z Tarsu.

"Už dávno patří," cedí skrz zuby Faidra z Knóssu, plahočící se v odpoledních hodinách po schodišti vyprojektovaném spolu se zbytkem budoby architektem z Marsu. Ať mi někdo zkusí vysvětlit, jak jinak by v budově určené především starým a nepříliš zdravým lidem mohla existovat skleněná střecha, díky které se mnohými vymodlený první teplý den po době ledové mění celý vnitřek ve skleník na orchideje. O detailech v podobě místností, v kterých se bez problémů otočí nanejvýš středně vzrostlý čivava, nebo bludišti schodišť, v kterých bloudí i otrlý zaměstnanec, natož klientela provázená životem pány Alzheimerem a Parkinsonem, raději nemluvě.
V kanclíku se převléknu z trička usvědčujícího svou majitelku z toho, že si místo oběda švihla maratón, a loupnu toužebným okem po větráku v koutě. Pokušení zaháním připomenutím, že jsem se právě asi po čtvrt roce konečně zbavila rýmy, chopím se hory pomůcek na hodinu ergoterapie a tempem připomínajícím spíš nedělní vycházku slimáka po sobotním flámu nežli krok energické mladé dámy vykročím ze dveří. Namáhavě šilhám ve snaze dohlédnout přes tu hromadu, kam že to vlastně šlapu, sním o chvíli, kdy si odpočinu na trekkingu v rumunských Karpatech a přesně podle hesla, že lenoch se nejdřív strhá, mi dva metry před pracovní místností polovina nákladu spadne a druhou polovinu v panice odložím, aby ji nestihl stejný osud.
Sbírám, kleju a potím se, dokud se nedostaví náhlý pocit, známý býložravcům, tajným agentům a tichým bláznům, totiž že jsou sledováni. Vzhlédnu a setkám se s pohledem údržbáře balancujícího na štaflích, který v reakci na můj pohled vychrlí záplavu nesrozumitelných slov.
Nemám zubařskou praxi, abych byla s to porozumět člověku s cizími tělesy, v tomto případě hřebíky, v ústech, takže ten chudák musí hřebíky vyplivnout do dlaně a ohrozit tak svou stabilitu, aby mi vysvětlil, že dělá místo na dárek.
Tvářím se zřejmě ještě o něco nechápavěji, než je u mě zvykem, protože jeden z mála mužů v našem podniku musí na několik minut rezignovat na pracovní úkol, aby mi objasnil fakta.
"Nějakej místní umělec potřebuje protislužbu, takže věnoval sponzorskej dar. Je to jeho vlastní obraz a ten krám je tak velkej, že to jeden hřebík nemůže v životě udržet."
"Jo," poskytne intelektuálně vyčerpávající odpověď Faidra.
"Počkejte, až to uvidíte. Podle mě by to mělo viset u vchodu a děsit nezvaný návštěvy, ale ředitelka rozhodla, že to bude viset tady. Jo, a jmenuje se to Čas temného světla, abych nezapomněl. Vedení myslí, že by to mohlo lidi povzbuzovat."
Já si zase myslela, že sňatky mezi blízkými příbuznými jsou dávno zakázané...