This is the end of story, my friend... For now.

"Proč ve filmu musí být každý homosexuál buď zženštilou karikaturou nebo vzorem všech ctností? Obojí je blbé klišé."
Tak praví jeden uživatel ČSFD ke komentáři k jinému filmu s příslušnou tématikou a ač s ním nesouhlasím (znám a viděla jsem řadu filmů, jejichž protagonisty nelze zařadit ani k jednomu, ani k druhému typu), jsou případy, kdy to tak skutečně vypadá. Idealizaci postavy Harveyho na jedné straně a určitou parodii gay komunity na straně druhé vytýkají Milkovi i další diváci a kritici. Nemluvě o často zaznívané námitce, že k ženám se film chová dost macešsky (v tomto případě spíš otčímovsky) a až na jedinou výjimku v něm nespatříme ženu účastnící se hnutí za práva homosexuálů.
Takže asi takhle... Po letech běsnění při sledování historických a biografických filmů nad tím, jak často tvůrci zacházejí s historickými fakty s jemností a úctou společensky unaveného rasa, jsem posléze dospěla natolik, že mi došlo, že musím rozeznávat autorský vhled od zfalšované a manipulativní filmařiny typu majora Zemana a jeho družiny mužů na radnici a žen za pultem z okresu na severu. Komplexní pohled na život konkrétní osoby v rámci filmu a jeho možností je věc mimořádně obtížná, v mnoha případech asi vyloženě nemožná. Přesto se dnes málokdo pozastaví nad tím, že díky Peteru Schafferovi a Miloši Formanovi bude Antonio Salieri zřejmě už navěky žít v paměti lidstva jako diletantský a závistivý a ve výsledku vražedný intrikán a Mozart coby nevázaný rokokový hejsek s poznávacím znamením "smích, při kterém padají došky ze střech," třebaže podle toho, co víme, se pravda nachází někde jinde. Je těžké rozhodnout, kde by měla vést hranice mezi uměleckou licencí a bezostyšnou lží, už proto, že taková měřítka máme nastavená každý jinak, ale možná bychom se mohli shodnout, že takovou hranicí by mohla být zjevná lež a manipulování s událostmi takovým způsobem, že vyznívají zcela jinak a kolikrát opačně, než se původně udály. Nic z toho jsem v Milkovi ani po prostudování pramenů neobjevila. Film bezesporu mnohé krátí, zjednodušuje nebo vynechává, ale nepřekrucuje je, aby se mu hodily do krámu, jen je přizpůsobuje filmovému médiu s vědomím, že lidský život se vším všudy nacpete do dvouhodinového filmu s tak mizivou šancí na úspěch, že vedle toho příslovečné projití velblouda uchem jehly vypadá směšně jednoduše. Neuchyluje se ani k snadnému podání hlavního hrdiny coby oběti homofobie a netolerance a nevyhýbá se faktu, že šlo o politickou vraždu, kdy navíc Milk nebyl jedinou obětí, jakkoli by k tomu iniciativy po Milkově smrti a jeho obraz v očích jeho následovníků mohl svádět. Ačkoli je Milk zobrazen sympaticky, bez větší námahy na něm objevíte řadu chyb a slabostí, které jsou nikoli hluchou ozvěnou slabostí a chyb obecně lidských a doplňují se i s hnutím, které iniciuje, tudíž když například propaguje myšlenku, aby ohledně své orientace každý vyšel s barvou ven, je přitom konfrontován s vlastní minulostí, kdy zapíral sám sebe i své partnery. A takových okamžiků není málo. Nedotčeno nezůstává ani Milkovo politické já: platné klišé o mladých revolucionářích a starých reakcionářích je v jeho případě obráceno naruby a i jinak se Milk rychle adaptuje na politickou realitu vyžadující prostředky, které - snad - posvětí účel. Historický Milk byl nejednou obviněn z prospěchářství a některých dalších nepříliš populárních kroků, jakým je například spojenectví s náboženským vůdcem Jimem Jonesem, jenž své stoupence podnítil k hromadné sebevraždě, kterou spáchalo více než 900 lidí včetně Jonese jen několik dní před Milkovou smrtí. Jenže život a politika nejsou andělsky čistým prostředím, kde se nemáte šanci umazat. Na špínu ulpěnou na vás stačí i projít kolem špíny někoho jiného a jelikož si dovoluji pochybovat o tom, že by některý z mnoha politiků, kteří byli s Jonesem ve spojení, schvaloval smrt téměř tisíce lidí, odkazuji to do skupiny moudrostí generálů po bitvě. Pokud Milk měnil v průběhu let své názory a postoje, nedělal nic, co neděláme všichni dnes a denně, aniž bychom k tomu měli důvody typu vietnamské války nebo Richarda Nixona v prezidentském úřadě. Kdo se pozastaví nad tím, že Lawrence Ferlinghetti, Allen Ginsberg nebo Gregory Corso coby důstojní bělovlasí pánové přebírali literární ceny, čestné doktoráty a pozvání od právě toho establishmentu, do kterého svého času tak vášnivě tepali, abych se nevzdálila ze sanfranciské revoltující scény, protože jinak by takových příkladů byly tisíce?
Pokud jde o výtku, že jediné ženy, které se ve filmu objeví, jsou Whiteova manželka a Anne Kronenbergová, Milkova šéfka kampaně, a že to je důkaz nenávisti a odporu gayů k ženám jako takovým, tak téměř stoprocentní absence žen v Milkově hnutí je historický fakt. Nesmíme zapomínat na to, že gay aktivisté nebyli a nejsou jediným hnutím za občanská práva a že souběžně s jejich aktivitou probíhaly mnohé další. Ano, většina lesbických žen, které cítily nutnost nechat veřejně zaznít svůj hlas, se realizovala v emancipačním hnutí. I tak bývá namítáno, že dámy jsou ve srovnání s mužskými hrdiny upozaďovány paradoxně i na tomto za toleranci a rovné příležitosti bojujícím křídle a že příběhů o mužských homosexuálech se píše natáčí podstatně víc. Ale kdo ví, možná se jednou dočkáme životopisného filmu o islandské premiérce Johanně Sigurdardóttir. Bez toho, aby ji předtím někdo musel zabít.
Nemístné vtipy stranou a bez ohledu na to, že události v době Milkovy premiéry smutně korespondují s událostmi ve filmu i v historii (v listopadu 2008 byl coby dodatek k ústavě odhlasován takzvaný Článek osm, který v Kalifornii vymezuje pojem manželství jako věc možnou jen mezi mužem a ženou, nebo fakt, že současný americký prezident má ke stejnopohlavnímu svazku postoj přinejmenším rozpačitý, což mu ovšem nebránilo nechat si volební kampaň financovat mediálním magnátem Davidem Geffenem, který se svou orientací nikterak netají), jsem osobně daleka toho, abych Milka vnímala jako film o homosexualitě a politice, konečně jsem filmy striktně soustředěné na jedno jediné téma nikdy nepokládala za skutečně dobré. To, co si myslím, vystihují Harveyho závěrečná slova, která svěřuje v potemnělé kuchyni svému diktafonu jako pomyslnou poslední vůli: "Žádám vás, abyste v hnutí pokračovali. Nejde o osobní prospěch, ego, získání moci. Jde o nás tam venku. Nejen gaye. Jde o černé, Asiaty, o staré a nemocné, O NÁS. Bez naděje to nedokážeme. Vím, že nemůžete žít jen o naději samotné, ale bez naděje není života, který stojí za to žít. Musíte jim dát naději... Musíte jim dát naději."
Aneb jak se praví v jiném filmu: strach vězní, naděje osvobozuje.

Poznámka: původně psáno jako recenze a zamyšlení v jednom pro jiné místo a příležitost, posléze přepracováno pro mé soukromé bludiště. V každém případě však děkuji panu N. Strauberovi za nezištnou pomoc a podporu při psaní.

Milk's story vol.2

"Privacy is our enemy."
Je třeba si uvědomit, že představy spjaté s Kalifornií minulých let coby s ostrůvkem bohémské svobody v moři zapšklé středostavovské pruderie jsou poněkud nadnesené. Ano, San Francisco a jeho okolí se stalo centrem nejprve beatnického a posléze hippiesového hnutí a revolty proti konzumní generaci, místem protestních pochodů, veřejných čtení a alternativního života, epicentrem zemětřesení, které se rozšířilo do zbytku země a světa. Ale nic není zadarmo.
Diskriminace lidí s homosexuální orientací nebyla jen něčím, co se stávalo, byla to zavedená praxe. Pokud jste se s ní netajili, mohli jste takřka najisto (jako vždy a všude záleželo na konkrétních lidech) očekávat nucenou asimilaci, převýchovu a psychyatrickou léčbu, pokud jste byli dosud dětmi. V případě, že jste stihli dospět, jste se mohli těšit na vyloučení ze školy, vyhazov z práce, každodenní urážky a napadání bez možnosti hledat zastání a pravidelné policejní zátahy v místech, kde jste se scházeli (v Milkovi záběry z jedné takové akce vidíme v úvodních titulcích k filmu). V roce 1969, rok předtím, než začíná děj Milka, došlo k tzv. stonewallskému vzbouření, kdy se gayové po brutálním zátahu v baru Stonewall poprvé otevřeně postavili proti své perzekuci. V následujících měsících došlo k prvním protestním pochodům proti diskriminačním postojům oficiálních míst, vznikly první gay organizace a ve výročí protestu se ve čtyřech městech (New York, Chicago, Los Angeles a San Francisco) konala první Gay Parade, pro LGBT komunitu dodnes svátek.
Což nic neměnilo na tom, že od roku 1952 byla homosexualita americkými psychiatry řazena mezi duševní choroby (což dávalo rodinám možnost nutit své černé ovce k "léčbě") a v tom seznamu zůstala jednadvacet let. A že v oné liberální Kalifornii byla trestným činem až do roku 1976.
Harvey a Scott tedy nevyhnutelně přicházejí na to, že život a lidé jsou všude stejní a že někde sice může být chleba měkčí a vábněji vonět, ale ve výsledku má tak jako tak dvě kůrky - a ty mohou být pěkně tvrdé.

"My name is Harvey Milk and I'm here to recruit you!"
První mráček na nebi se objevuje s výhrůžkou, že policie má pravomoc kdykoli Harveyho a Scottův obchod zavřít, protože i v San Franciscu "platí Boží i lidské zákony" a sanfranciská policie s radostí vymáhá oba. Zatímco Scott rezignovaně konstatuje: "Je to tu úplně stejný jako kdekoli jinde, nenávidí nás," Milk se vrhá do boje; do vytváření čehosi, co by někteří nazvali gay mafií, vlastní obchodní asociace v opozici proti zavedeným konzervativním praktikám ("Myslel jsem, že jsi republikán" - "Jsem hlavně obchodník").
Castro Camera se etabluje nejen jako obchod s kontakty v širém okolí, ale především jako centrum a útočiště pro všechny s pocitem cizinců ve vlastní zemi. V bezprostředním sousedství silně nábožensky a tradicionalisticky orientovaných čtvrtí vzniká svobodomyslná komunita, ani tváří v tvář každodenní realitě diskriminace, podezírání a policejní brutality neztrácí odhodlání žít i v nepřátelském světě naplno a bez přetvářky. A Harvey Milk je jejím neoficiálním, zato právoplatným vůdcem, skutečným Mayor of the Castro Street.
Poté, co policejní zákrok proti dvojici gayů skončí smrtí jednoho z nich, si Harvey uvědomuje, že žít svůj život někdy nestačí, že k životu je třeba naděje. A k udržení nadějí při životě je zase potřeba, aby se aspoň některé z nich staly realitou. Černošské a čínské čtvrti využívají práva volit své kandidáty ze svého středu, aby hájili jejich práva, stejně tak ženské organizace, proč tedy nepostupovat stejným způsobem?
Castro Camera se krom lidského stává i politickým centrem, snaha o individuální štěstí a svobodu přerůstá v hnutí za práva celé komunity, zákulisní tahání za nitky, jehož symbolem je gay vydavatel prestižního deníku Advocate, se mění v otevřený boj s odkrytými kartami. Po sérii neúspěšných kandidatur se konečně ta hlavní karta obrací a Harvey Milk se stává radním San Francisca a zároveň prvním politikem na světě otevřeně se hlásícím k homosexuální orientaci. Jako všechna vítězství je ovšem i toto vykoupeno obětmi, v tomto případě vztahem se Scottem, který nevydržel Milkovo neustálé vytížení, a vědomím, že bitva sice skončila, ale válka teprve začíná.
Nad sysifovskou prací Milka a jeho věrných, jež se často hroutí v okamžiku, kdy už to vypadá, že vítězství je na dosah, a zatím je nutné začít znovu od začátku, visí další metafora z antických mýtů, a sice Damoklův meč ustavičné hrozby, že se věci vrátí do původního stavu, případně se ještě zhorší. Nejde jen o nejkřiklavější důkazy v podobě vlivných odpůrců práv gayů, ať už silně nábožensky vystupující zpěvačky Anity Bryantové, jejíž neblaze proslulé tažení Save Our Children využívalo předsudku, že homosexuálové zneužívají děti, případně je mohou převychovat k vlastnímu obrazu ("kdyby děti vždy napodobovaly své učitele tak, jak říkáte, chodilo by kolem nás mnohem víc jeptišek") nebo kalifornského politika Johna Briggse, jehož Návrh šest stál na podobných základech a usiloval o propuštění homosexuálních zaměstnanců kalifornského školství. Zde se nelze nezmínit o kroku Ronalda Reagana, tehdy ještě kandidáta v prezidentských volbách, jenž se i přes příslušnost k republikánům neváhal vyslovit proti Briggsově iniciativě, i když bylo nabíledni, že jeho kariéru to může nemálo ohrozit. Milk podle hesla, že nejlepší obranou je útok, vyrukoval na Briggse jeho vlastními zbraněmi a vyzval všechny, kteří svou sexuální orientaci dosud tajili, aby "come out of the closet" a jednou provždy tak dokázali, že homosexuál nerovná se směšná figurka z komedií nebo zvrhlík z temných uliček, ale váš bratr, váš soused, váš kolega z práce. Zatímco Harvey bojuje v první linii, odehrávají se v zadních řadách osobní tragédie a brousí se dýky, tak vhodné k vrážení do zad...

"Všichni lidé byli stvoření jako sobě rovní. Bez ohledu na to, jak tvrdě se o to budete pokoušet, nemůžete tato slova popřít."
Práci, kterou odvedli režisér, scénárista, herci, skladatel hudby a další a další, samozřejmě posoudí nejlépe každý sám na základě vlastního sledování, já k tomu připojím pár svých dojmů, které možná někdo neshledá otravnými a někdo ano.
Gus Van Sant proslul originální, nebojácnou a vnějším tlakům a stereotypům nepodléhající tvorbou, která často sleduje životní kotrmelce anti/hrdinů, nacházejících se z nejrůznějších důvodů na okraji společnosti nebo v přímém boji s ní, ať už jsou to homosexuální protagonisté snímků Mala Noche a Mé soukromé Idaho (kde se mimochodem objevil v jedné ze svých prvních výraznějších rolí Keanu Reeves a v jedné z posledních River Phoenix), rebelantský matematický génius v Dobrém Willu Huntingovi, schizofrenní vrah v předělávce Hitchcockova Psycha (ano, nejzbytečnější film nejen Van Santovy kariéry) nebo umělec stíhaný vnitřními běsy v Posledních dnech, a současně citlivou, nevtíravou režií, která sice dokáže jít postavám až na dřeň, ale zároveň je pozoruje z lehkého odstupu, nepřikrášluje a necenzuruje a divákovi nepodkuřuje, nevnucuje mu žádná stanoviska a nechává ho, aby si závěr vyvodil sám, což je v přílivu polopatičnosti mnoha jiných filmů rozhodně osvěžující vlna.
Herci a způsob vyprávění mu v tom jsou víc než nápomocní. Zcela proti svému zažitému typu obsazený Sean Penn se oprostil od drsných nesmlouvavých hrdinů kteří ho proslavili v Carlitově cestě, Tajemné řece nebo filmu Mrtvý muž přichází a dokazuje, že dva Oscary a bezpočet dalších ocenění na své polici nemá za dobré chování (i když vzhledem k jeho pověsti "bad boye" by to nebyl špatný vtip) a stal se Milkem do posledního vousu na bradě a do poslední vrásky od smíchu, kdy každé jeho slovo a gesto je vypočítáno tak, aby po chvilce balancování mezi expresivním herectvím a jemnou parodií na zobrazování homosexuálních postav v mnoha filmech vždycky nakonec sklouzl na správnou stranu. Nekrade si film pro sebe, ale rozhodně mu kraluje, což jsem si nejlépe uvědomila u tří scén telefonních hovorů (nebudu víc prozrazovat, podívejte se sami).
James Franco (představitel Scotta Smithe, českému divákovi asi známý hlavně ze Spidermana a nejnovější verze Tristana a Izoldy), Emile Hirsch (Útěk do divočiny, Legendy z Dogtownu) v roli Milkova chráněnce a podporovatele a Diego Luna (Frida, Než se setmí) jako další Milkův partner Jack Lira mu jsou přinejmenším zdatnými sekundanty a troufám si říct, že vítězně vyjdou i z porovnávání s podobami svých reálných předobrazů v závěrečných titulcích. Tvůrci se to divákovi nijak nepokoušejí ulehčit tím, že by všechny zobrazovali v neposkvrněném světle a tak, aby se divák macho občas neošíval (pokud se někdo takový vůbec bude na film jako Milk dívat), nesnižují se ale ani ke karikatuře, jakkoli Jack Lira dost možná vzbuzuje i v tolerantních lidech touhu pořádně s ním zatřást. Ale není nijak na škodu vidět postavy i s jejich slabostmi a odchylkami od zažitých norem, i když je filmu vyčítána i jejich přílišná idealizace, k čemuž se ještě dostanu. Kapitola sama pro sebe je Josh Brolin (Tahle země není pro starý, Americký gangster) coby radní Dan White, zpočátku Milkův politický spojenec, později odpůrce a posléze jeho osobní Nemesis, jehož ztvárnění muže upnutého do škrobeného límce striktního katolicismu a konzervativní politiky nemá chybu od na milimetr načesané pěšinky po naleštěné boty, ale přitom z něj nedělá směšného panáka, nýbrž složitou postavu s tragickými atributy (nic sice nedokazuje, že by reálný White měl takové sklony, ale náznaky, že jeho postoje vyplývají z vlastních úzkostlivě potlačovaných homosexuálních sklonů, dodávají konfliktu Milk-White na zajímavosti a ve světle událostí by i dávaly smysl - raději ovšem dodávám, že hlavním zdrojem Whiteova nepřátelství vůči Milkovi a dalším členům zastupitelstva nebyla homofobní nenávist, ale politická rivalita).
Výrazným plusem je styl vyprávění, jenž skládá z dobových dokumentů, archivních televizních zpráv a vlastních záběrů pestrobarevnou koláž, z níž je občas těžké na první pohled určit, co je film a co realita, a který divákovi nenásilně zprostředkuje pocit, že je přímo ve středu dění bez jediné upomínky na to, že se jedná o události staré víc než tři desetiletí. Danny Elfman, který si zase jednou odskočil z burtonovských světů do historické skutečnosti, záběry provází jak vlastními melodiemi, tak převzatými skladbami, takže při pochodu v ulicích zaznívá neoficiální hymna LGBT scény Somewhere Over The Rainbow zpívaná Judy Garlandovou, klíčové okamžiky včetně tragického vyvrcholení filmu zase rámují árie a scény z Pucciniho opery Toscy, jíž také Milk zhlédne těsně před osudným 27. listopadem a kdy smrt její titulní hrdinky tvoří paralelu s osudem titulního hrdiny filmu.

Dokončení příště

Život a smrt Harveyho Milka aneb delší zamyšlení nad nikoli mlíčňáckým filmem

"This film has become a focal point for liberal anger."
Pochyby, kontroverze a podezření doprovázejí Milka od okamžiku, kdy se dostalo do všeobecného povědomí, že světlo světa a ramp spatří film o životě a smrti muže, který se nejen v očích své komunity stal ikonou, modlou a mučedníkem ověnčeným trnovou korunou netolerance a nenávisti. A jakkoli tyto hlasy od premiéry filmu doplňují i názory pochvalné a zdůrazňující význam a inspiraci životního příběhu Harveyho Milka, neumlkají prohlášení o zpolitizování filmů a filmových cen, řídících se momentální náladou ve společnosti a hrajících na city publika, o nepřesném vyobrazení Milkovy osoby, dějinného období, v němž se pohyboval, i LGBT scény samotné, a neustává příliv důkazů faktu, že jakkoli bychom si rádi mysleli, že žijeme ve vyspělém a tolerantním světě, opak je pravdou - a homofobně zabarvené protesty před oscarovým ceremoniálem nebo zákaz uvedení filmu v některých zemích je jen vyčnívající desetinou ledovce. Výše uvedená citace patří Andrewu Breitbartovi, přispěvateli Washington Times, který často pokládá otázka, nakolik je ještě současný Hollywood schopen přijmout jiná stanoviska než čistě liberální a zda to náhodou nesvědčí o daleko menší toleranci, než jakou by liberální a demokratická společnost měla oplývat (a časté výpady proti hercům Jonu Voightovi - otci Angeliny Jolie - a Mickeymu Rourkovi by mohly svědčit o tom, že s vaničkou bývá vylito i dítě), v čemž mu osobnost Seana Penna, Milkova představitele a osoby veřejně podporující Fidela Castra a Huga Cháveze a neméně otevřeně kritické k politice bývalého prezidenta Bushe (zdá se, že genům a prostředí neporučíte, Pennův otec, režisér Leo Penn, se pro své netajeně levicové smýšlení v 50. letech minulého století ocitl na neblaze proslulé černé listině senátora McCarthyho) značně nahrává na smeč. Zdaleka nejen svou větou z projevu při přebírání Oscara za roli Milka - viz citace o pár řádků níž, uvádějící další podkapitolu - jíž Americké filmové akademii vrací slova, metaná do tváře i do zad jemu.
Zdaleka to ovšem nejsou jen politické a občanské neshody nebo prostá netolerance a nepochopení, co udržuje oheň při životě. Úrodnou půdu nacházejí i názory, že homosexualita se stala pro film stejnou berličkou jako fyzický nebo mentální handicap, tj. sázkou na jistotu, že film dojme publikum a kritiky a poroty přesvědčí, že s chválou a oceněním pro herce, který ač zdravý a heterosexuál, hraje postiženého nebo gaye, není třeba váhat. Samozřejmě ho musí hrát podle navyklé šablony, jak jinak ("never go full retard," pamatujte). Argumenty se dají najít snáz než pornočasopisy v chlapeckém internátu; Oscar pro Ala Pacina za roli slepého válečného veterána v předělávce italské Vůně ženy (po sedmi neproměněných nominacích, mimochodem, a to včetně takových filmů jako Kmotr, ...A spravedlnost pro všechny nebo Psí odpoledne), oscarové klání z roku 2005 mezi snímky Brokeback Mountain a Capote, které skončilo šalamounsky oceněním za nejlepší film a režii pro Brokeback a Oscarem za nejlepší herecký výkon pro Philipa Seymoura Hoffmana za roli slavného homosexuálního spisovatele. pro zastánce zpolitizování filmu je tu navíc bonbónek v podobě dalších Oscarů ve stejném roce pro dramata Syriana a Nepohodlný, prvního s blízkovýchodní, druhého s africkou tématikou, ale to patří někam trochu jinam. Zajisté by se z hlubší minulosti daly ještě vytáhnout třeba Oscary pro Dustina Hoffmana za zvtárnění autistického génia v Rainmanovi nebo Toma Hankse, v jehož případě si navíc můžete vybrat mezi hrdinným prosťáčkem Forrestem Gumpem nebo právníkem umírajícím na AIDS v Philadelphii. A abychom neodbíhali z cesty na víc než krok, sám Penn si za mentálně handicapovaného hrdinu bojujícího za právo vychovávat dcerku ve filmu Jmenuji se Sam vysloužil alespoň oscarovou nominaci. Ale řekla bych, že to pro představu stačí a na posouzení, zda si ten či onen za svůj výkon plešaté zlato zasloužil, vám zase budou stačit představy vlastní.

"You commie homo-loving sons of guns, thank you."
Porod filmu patřil k těm delším a komplikovanějším. Oliver "Svědomí Ameriky" Stone se v roce 1991 producentsky ujal námětu a napsal i scénář, kromě jiného vycházející z dokumentu The Times of Harvey Milk, který, aby nenarušil linii, získal Oscara v roce 1984. A aby se to nepletlo, v mezičase byly zahájeny práce na tématicky totožném projektu The Mayor of the Castro Street, v jehož případě se měl na židli s nápisem "director" usadit Bryan Singer. Známý "minority director" (přezdívka pochází od jednoho mého známého, od kterého ji mám povolení používat) se jevil jako vynikající volba nejen pro svůj nesporný um - už v necelých třiceti letech režíroval netradiční kriminálku Obvyklí podezřelí, pravidelně se umisťující v žebříčcích nejlepších filmů - ale také pro specifické téma svých filmů, osudy postav, z nějakého důvodu stojících mimo nebo v opozici proti tradiční společnosti. Kdo by neznal hrdiny s nadlidskými schopnostmi z komiksové adaptace X-Men, jejichž společenské postavení nepříjemně připomíná všemožné menšiny v dějinách nebo válečného zločince konfrontovaného s vlastní minulostí prostřednictvím zdánlivě nevinného středoškoláka v adaptaci Kingova Nadaného žáka, případně neměl ještě v poměrně čerstvé paměti Singerovu snahu dokázat, že ve válečném Německu nebylo vše jen černé a bílé, případně hnědé barvou košil nacistických uniforem (úspěšně), a že Tom Cruise dokáže přesvědčivě zahrát i něco jiného než upíry a nájemné vrahy (neúspěšně). Mayor of the Castro Street naneštěstí uhynul ještě před narozením, zatímco uvedením Stoneova scénáře v život byl pověřen Gus Van Sant, režisér a scénárista proslulý realistickými příběhy z prostředí homosexuální komunity (debut Mala noche nebo známější Mé soukromé Idaho) a psychologickými dramaty Dobrý Will Hunting a Osudové setkání. Před Seanem Pennem byli do titulní role zvažováni mj. Daniel Day-Lewis, Robin Williams nebo Richard Gere, zatímco roli Milkova kolegy a později odpůrce Whitea měl původně hrát Matt Damon, kdyby z natáčení neodstoupil, byv nahrazen Joshem Brolinem. Ke změnám došlo i v psaném slově, autorem scénáře se posléze stal gay aktivista Dustin Lance Black. Natáčet se začalo v lednu 2008 a do kin šel film 27. listopadu 2008, v den třicátého výročí Milkovy smrti. Z čtyřiapadesáti nominací na různé filmové ceny jich nakonec proměnil šestatřicet, z osmi oscarových šancí dvě - pro Penna za mužský herecký výkon v hlavní roli a pro D.L. Blacka za nejlepší původní scénář.
Což samo o sobě zní impozantně, ovšem ceny jsou jedna věc a film druhá a diváci, budiž jim za to dík, se zpravidla víc starají o film samotný než o sošky, které ukořistil. Co je tedy Milk zač?

"We are VERY open."
Film je vyprávěn retrospektivně, z pohledu Harveyho, který v roce 1978 rekapituluje posledních osm let svého života a jehož voice-over se vznáší nad mnoha scénami, a dokumentuje právě tuto éru od chvíle, kdy čerstvý čtyřicátník Milk zásadně mění svůj dosavadní život, do osudného listopadu 1978. O klasický životopis, kdy sledujeme hrdinův život od prvního nadechnutí, ne-li od početí, se tedy nejedná, pokud nechceme doslovně chápat rčení, že po čtyřicítce život teprve začíná. Více na místě by možná byl pojem politický životopis, ale nechme škatulky škatulkami a pojďme se podívat na film blíž.
Harvey Milk měl zavedený život a kariéru v New Yorku, když se zčistajasna rozhoduje změnit svůj život od základu. Proč, to není - stejně jako mnohé další věci - ve filmu řečeno na plná ústa, ovšem pro vnímavého diváka, lhostejno zda se plavícího na stejné lodi nebo jinak zaměřeného a s odlišnými problémy se potýkajícího, nebude problém vycítit v distriktu newyorském cosi shnilého, v pocitech člověka nuceného celoživotně se skrývat a přetvařovat tutéž nevábnou vůni, a že v životě každého z nás přicházejí chvíle, kdy máme chuť se vším praštit a začít úplně jinde a úplně jinak. Závažný životní okamžik, jakým čtyřicáté narozeniny chtě nechtě jsou, a osudové setkání, byť vyhlížející jako standardní jednonoční dovádění, se na Harveyho rozhodnutí podílejí měrou vrchovatou, třebaže orámovanou chmurnou předpovědí, v níž zdánlivě vtipkující oslavenec naznačí, že se dalšího jubilea také nemusí dožít.
Harvey a jeho nová láska Scott se stěhují do slunnější a přátelštější Kalifornie, aby se na začátku protloukali, jak se dá, a později si otevřeli malý obchod s fotografickými potřebami na svobodomyslné Castro Street. Jenže i kdyby to stokrát vypadalo, že přesun z šedi New Yorku a úřednických obleků do rozjásaných barev San Francisca rovná se vystoupení z očistce do ráje, Harvey a Scott rychle zjišťují, že ráj na zemi neexistuje, případně že je zamořen prudce jedovatými hady.

Pokračování příště