Jak (ne)najít Nouzový východ z Revolutionary Road

"K čertu s realitou! Pojďme mít celou kopu rozkošných klikatých cestiček a rozkošných malých domečků natřených na bílo a na růžovo a na světlemodro; pojďme být všichni dobrými konzumenty a mít horu soudržnosti a vychovávat děti v záplavě sentimentality - tatínek je skvělý, protože vydělává, maminka je skvělá žena, protože za tatínkem celá ta léta stála - a když se někdy vynoří ta stará realita, řekneme fuj a všichni se vrhneme na předstírání, že se to nikdy nestalo."

Nakolik aktuální může být kniha, od jejíhož prvního vydání uplyne příští rok půl století a která se odehrává ještě o pár let dříve a na druhém konci světa? Hloupá otázka - může být stejně aktuální nebo zastaralá jako kterákoli jiná. České prostředí se povětšinou seznámilo nejprve s filmovou adaptací Nouzového východu, k jehož popularitě už předem přispěl titanikový pár v hlavních rolích a jméno Sama Mendese, režiséra dnes už kultovní - jak já to slovo nesnáším - Americké krásy. Knižní předloha zůstává poněkud ve stínu filmu, čemuž zrovna nepomáhá nešvar vydavatelů opatřovat knižní obálku fotografií z filmu. U knih vzniklých podle scénáře prosím, u knih a zejména těch staršího data (naposledy jsem se nechápavě zarazila v knihkupectví, když jsem na obálce Jarmarku marnosti uviděla Reese Witherspoonovou) mi to přijde poněkud nešťastné. Ale dosti toho, jdeme na návštěvu do jednoho přívětivého domku na Revolutionary Road (zní to lépe, než kdybych použila českou verzi titulu a mazali jsme rovnou Nouzovým východem, i když by to možná nebylo od věci).
Představte si americké předměstí uprostřed padesátých let, babyboom v plné kráse, tatínkové úspěšně vydělávají, aby se maminky mohly starat o ratolesti, ekonomika se vyhřívá na výsluní, všem se daří, všichni se množí, všichni jsou šťastní. Nebo si představte satelitní městečko kdekoli u nás v současnosti nebo v nedávné minulosti, a úhlednou rodinku v nějakém tom produktu podnikatelského baroka, to je jedno. Mladé, pohledné, úspěšné, dynamické páry, které mají všechny důvody ke spokojenosti a pokud ne, jsou to nevděčníci, kteří by potřebovali na vlastní kůži zažít bídu, hlad nebo válku, right?
Téma prázdnoty, přetvářky a frustrace skrytými za maloměstskou idylkou není nic nového. Psal o tom Rick Moody v Ledové bouři a Michael Cunningham v Hodinách, Todd Haynes si to napsal a rovnou zrežíroval v Daleko do nebe a o Americké kráse už tu řeč byla. Psali o tom mnozí před nimi a budou o tom psát další, až se současní autoři obrátí v prach, protože jedním z poznávacích znaků lidského druhu je jeho beznadějná a totální nepoučitelnost. V záplavě tolika knih a filmů věnovaných podobným tématům je snadné zapadnout a už nikdy se nevynořit - mnohdy poprávu, protože sebevětší snaha neznamená, že váš příběh nebude působit poněkud instantním dojmem. Jistě, práce, vztahy, jejich vzájemné skloubení, obavy z vyhasínání a stereotypu, pocit nenaplnění a zklamání z toho, jak se náš život vyvíjí, strach z toho, že z pasti, která za námi zaklapla, existuje východisko jedině v podobě uhryzání vlastní nohy... to není nic, co by dospělý čtenář/divák ve svém životě neřešil. Ale potřebujete víc, abyste byli něco jiného než jeden z mnoha - a dobrý autor dávno ví, že touhle přísadou jsou postavy a dialogy.
Seznamte se tedy s Frankem a April Wheelerovými. Třicítce se blížící manželská dvojice z předměstí v Connecticutu - on pracovník stejné firmy, která po léta zaměstnávala jeho otce, ona někdejší aspirantka herectví, momentálně žena v domácnosti pečující o dům a dvě malé děti. Mají hezký dům, přátele, záliby typu účinkování v ochotnickém divadle. Hezké.
Anebo takhle: on pozdní "nehodové" dítě svých rodičů, přikovaný v práci, kterou nesnáší, ona potomek zářných představitelů ztracené generace, která v hloubi duše velmi dobře ví, že její sny o herecké kariéře by napřed musely mít oporu v nějakém nadání, a které její ochotnické pokusy nanejvýš tak ukáží, co všechno je v jejím životě špatně. Jejich přátelé a sousedé jsou na tom stejně jako oni, akorát Wheelerovi jsou na tom o poznání hůř, protože si svou situaci uvědomují, jakkoli se ji Frank snaží popřít. A ta jejich rozkošná robátka jsou víc než co jiného váleční zajatci v tiché, studené a nikdy nekončící válce svých zploditelů jednoho s druhým i s okolním světem.

Poté se jejich hádka vymkla kontrole. Roztřásla jim ruce a nohy, zkroutila jejich obličeje do nenávistných výrazů, hnala je vzájemně čím dál hlouběji do těch největších slabin, odváděla každého z nich mistrně od všech předností toho druhého a ukazovala jim možnosti k okamžité změně strategie, fintám a novým útokům. Ve chvíli, kdy popadali dech, prolétli v paměti všechny staré zbraně za ta léta, aby znovu otevřeli staré rány; a šlo to pořád dál.

S vakcínou proti bilogické zbrani, v kterou se obrátilo jejich soužití ve vzájemné nespokojenosti, přichází jednoho dne April. Když je očividně třeba něco změnit, proč nezměnit všechno od základu, včetně místa k životu? Proč se neodstěhovat a proč ne rovnou do vysněné Francie, kde bude mít Frank dost času a skvělé nové prostředí na přemýšlení, co vlastně chce se svým životem dělat, zatímco rodinu bude po tu dobu život April a konečně se tak osvobodí ze svého domácího uvěznění na doživotí?
Proč ale měnit to, na co jsme zvyklí, za nejistotu a neznámo? zní druhá otázka, která pod tím vším tím jásotem nelítostně buší v podvědomí, zatímco Frankovo vědomí April ochotně přitakává a libuje si nad tím, jak nad svou situací vyzráli - na rozdíl od svých spolubojovníků ve stereotypních zákopech, Campbellových a Givingsových.

"Celá tahle země je prolezlá sentimentalitou (...) Šíří se to jako nemoc, už léta, celé generace, až je tím teď všechno, čeho se dotkneš, ochablé."
"Přesně tak," řekla a byla jím okouzlena.
(...)
"Můj Bože, když si představím, jak blízko takovéhle existenci jsme se dostali my."
"Ale nespadli jsme do toho," řekla mu. "A to je podstatné."
Jindy, docela pozdě v noci, přišel ke gauči a sedl si na kraj konferenčního stolku čelem k ní. "Víš, jak mi to připadá, April? Takhle si povídat? Celý ten nápad odjet do Evropy?" Cítil se napjatě a nedočkavě; už jen to, že si takhle sedl na stolek, mu připadalo originální a úžasné. "Je to jako vylézt z celofánového sáčku. Je to jako bysme předtím byli celá léta uzavřeni v celofánu, aniž jsme to věděli, a najednou se roztrhl."

Slova, slova, pak pro změnu slova, klišé a zase slova. K činům se dostává teprve April, Frankův pasivně agresivní postoj přejití od slov k činům nedovoluje - a tak to pokračuje dál, když už i April pochopí, že její sny o Paříži mají stejnou šanci na vyplnění jako touha tří sester (není to málo, Antone Pavloviči?) po Moskvě a že na Revolutionary Road k žádné revoluci nedojde, ba že se nebude konat ani evoluce, leda pomalé umírání na úbytě, tím spíš, že záminkou pro status quo se stává její nečekané těhotenství. Přání vzít věci aspoň jednou do vlastních rukou je každým dnem větší - a tím i nádech budoucí tragédie.

"Co se stalo? Dostals strach nebo co? Rozhodnul ses, že se ti tu přece jen líbí? Rozhodnul ses, že je ti tu v té staré Zoufalé Prázdnotě nakonec přeci jen dobře nebo - páni, tím to je! Podívejte se na ten jeho výraz! Copak se děje, Wheelere? Že by přihořívalo?"
(...)
Jenže John ještě neskončil. "Hej, za jednu věc jsem ale rád," řekl, zastavil se poblíž dveří, ohlédl se a začal se znovu smát. Paní Givingsová myslela, že umře, když namířil svůj dlouhý žlutý ukazováček na Aprilino mírně se zaoblující těhotenství. "Víte, za co jsem rád? Jsem rád, že nebudu tohle děcko."

Jak říká jedno staré židovské přísloví, nejšťastnější jsou ti, kteří se nikdy nenarodí, a v téhle chvíli už je málo těch, kteří si nemyslí, že Wheelerovic potomek by měl štěstí značnou porci. Ale možná hraje jen přílišný vliv můj dlouholetý názor, že manželství je přežitek a největším vynálezem všech dob je antikoncepce, který zatlačuje do pozadí fakt, že vševědoucí blázni, v tomhle případě John Givings, kteří jako jediní vidí pravdu ma mají odvahu ji říct naplno, se už poněkud přežili.
Není to příjemné čtení. Je to čtení ledové, zlé a nutící se škrábat, protože škrábat se má ten, koho svědí, a v tomhle případě jako bychom všichni někde chytili svrab. Ale přečtěte si to. A na svědění je dobrý nálev z anděliky lékařské, mimochodem.

Karpatské poznatky

1. Nejčastější poslední slova pronesená v rumunských horách zní: "Ty jsi ale roztomilej pejsek..." Pokud toho dne dělám večeři já, je to: "Tak dobrou chuť!"
2. Pokud někdo zahlásí: "Odtud to potrvá zpátky do tábora maximálně hodinu," připravte se na to, že toho dne už se nevrátíte vůbec nikam. Pokud něco podobného dotyčný pronese znovu, zabijte ho. Schovat mrtvolu v Karpatech je celkem hračka.
3. Důležité upozornění pro každého módního ignoranta mého typu: bledí tmavovlasí lidé jako jsem například já, vypadají v čemkoli jako nerdi. A v zelené jako magoři na výletě.
4. Sníst noky s brynzou v zakouřené salaši ze špinavého talíře, který jste si museli vybojovat na nepřátelském psovi, není dobrý nápad, zato to bude nejlepší jídlo vašeho života.
5. Digitální fotoaparát může posloužit jako znamenitá ruční zbraň na způsob řemdihu. Jen to vyjde poněkud draho.
6. Studená Němka je definitivně lepší než zteplalé rumunské pivo.
7. Pokud jste si dík zkušenostem z minulých let mysleli, že se pro společné bydlení nenajde nevyzpytatelnější sestava než váš bývalý a současný partner s vámi v jednom stanu, pak se připravte na zjištění, že bydlet v děleném stanu s patologem, učitelem a pojišťovacím úředníkem přinese ještě víc překvapení.
8. Šéf výpravy (můj zploditel) a jeho dlouholetý kamarád a spolupachatel našich šílených podniků rok od roku víc a víc připomínají Spencera a Hepburnovou. Otázkou je, který z nich
je Hepburnová.
9. Moje matka není jediný zdravotník, který nenávidí nemocné a zraněné lidi.
10. Všichni zdravotníci nenávidí nemocné a zraněné lidi.
11. Včetně veterinářů.

Pohoda, klídek, leháro

Z důvodů odběru krve a dalších blíže nespecifikovaných tekutin jsem dorazila do pracovního procesu později a propásla tak hlavní novinky dne. V první chvíli jsem se o to nestarala, protože bylo potřeba doplnit energii, ztracenou podlým lékařským požadavkem dostavit se k odběrům nalačno, takže jsem v zájmu celého okolí (nenajedená Faidra rovná se velmi nevstřícná Faidra) napřed schroustala medový croissant a jablko. Když mi začalo být divné, proč nikoho neslyším řvát, dupat, mlátit hlavou do zdi a tiše vzlykat, optala jsem se Lucky, co se děje.
Lucie si s požitkem zapálila Marlborku a spolu s kouřem se z ní vyřinuly zajímavé informace. "V noci umřela paní Cestková a vrchní ráno zavolala, že ji bolí v krku. Tak volám ředitelce a zved to její manžel, že prej spadla ze štaflí. No řekni sama," mávla rukou k obloze, "není den jak malovanej?"
Podívala jsem se na nebe, kde se vrstvila mračna v barvě ocelové šedi, kobaltové modři a půlnoční černi.
"Je," souhlasila jsem.

Úřední šiml žije, kobyly na vedoucích pozicích také. A vesele plodí stádečka kriplů.

Rozšířené a životem ověřené úsloví o nepřítomnosti ateistů v zákopech se podle všeho vztahuje i na jiné situace. Kupříkladu na další vydání metodických pokynů z krajského odboru, které vykrmilo ta stávající do podoby jednosvazkového vydání Bible, Koránu, Talmudu, Upanišád a Knihy proměn a které nadřízené osoby berou nebo předstírají brát tak vážně, jako by se o takový ekumenistický počin vskutku jednalo, pokud si tedy dokážete představit kombinaci papeže, ajatoláha, ortodoxního rabína, bráhmana a Laa'c. Prostý lid personální nedosáhl tohoto osvícení, ale za dílčí úspěch se dá pokládat, že ateistů mezi námi nikdy více není. Aspoň zatím totiž kdokoli vystavený posvátnému spisu padl na kolena, obrátil svůj hříšný zrak k nebi, roztrhl roucha svá (případně erární), počal rváti si vlasy a nastal veliký pláč a skřípění zubů, přičemž mezi vzlyky a skřípáním zaznívala prastará otázka Proč... Ty to, Bože, živíš z našich daní.
Asi mi při návratu do pracovního procesu měl pohled na shrbené, šedivé a šourající se postavy, mumlající slova, mezi kterými se s jistým úsilím dala rozeznat "Bůh mi odpusť anebo neodpusť, to je jedno, já je zabiju," připadat přece jen trochu nápadný, ale považovala jsem to za typickou ukázku stavu zaměstnanců během celého roku a kulminujícího o dovolených a nevěnovala jsem tomu valnou pozornost. Mea maxima culpa, protože vzápětí se na mou nehodnou hlavu snesly hromy a blesky, neboť jsem nepřipojila písmo své nečisté ruky k písmu víc než svatému. Jo, prostě jsem nepodepsala žádnou z asi dvaceti částí těch plků, jejichž produkováním se uměle zvyšuje zaměstnanost. Se stejným výsledkem, jako když umělým kytkám přidáváte dávky umělejch sraček.
Moje zbabělá výmluva, že mé podpisy na Dvou miliónech slov chybí, protože jsem měla deset dní dovolenou, byla po zásluze odmrštěna s tím, že to nikoho nezajímá. Opáčila jsem, proč se mě tedy ptají a snaživě jsem dodala, že moje dovolená zajímá přinejmenším mě. Bylo mi vysvětleno, že tohle není žádná legrace, s čímž jsem vyjádřila svůj bezvýhradný souhlas a nadhodila jsem, že kupříkladu Adéla ještě nevečeřela je sranda daleko větší. Byla jsem důrazně upozorněna, že švejkování není konstruktivní strategie. Přispěla jsem do mlýna s troškou, že na tom něco je a že osobně vyznávám strategii hit and run. Upřeně jsem přitom hleděla na protistranu, protistrana to ovšem pochopila jako narážku na to, že švejkuje ona, vrazila mi ten canc do ruky s doporučením, ať si to PEČLIVĚ nastuduji a ČITELNĚ podepíšu nebo budou NEBLAHÉ následky, a dala se na úprk, než jsem stihla nadhodit, že Švejkovi se tady podobá spíš ona s tím nepatrným rozdílem, že Švejk blbce jenom hrál. Bohužel jsem se právě pokoušela nebýt sražena vahou dokumentu na kolena a přiznávám, že pud sebezáchovy zřejmě také sehrál svou roli.
Odklidila jsem se s tištěným slovem k fontánce, ačkoli mě přihlížející upozorňovali, že jediným přiměřeným místem, kam se s metodikou uchýlit, je jiná porcelánová nádrž s vodou, neboť pouze a výhradně tam mohou metodické listy dojít svého správného uplatnění. Zaplašila jsem bezvěrce zaklínadlem "tak za chvíli na obědě, jestli si po tomhle radši neuložím půst," nasadila jsem urputně zamyšlený výraz (dosáhla jsem ho tak, že jsem se v duchu rozhodovala, zda se k minisukni s červenočernou kostkou hodí spíš bílé podkolenky a černé sandály, nebo tělové punčochy a semišové kozačky) a dala jsem se do čtení.
Náš podnik oplývá pestrou skladbou zaměstnanců nejrůznějších oborů a vzdělání, které sahá od základního po postgraduální, ovšem spis je vzácně ujednotil, protože ho nepochopil vůbec nikdo. Za sebe mohu říci pouze tolik, že mě na třetí stránce napadlo, jaká je škoda, že tohle neměl po ruce Václav Havel před pár desítkami let, když psal Vyrozumění. Měl by výrazně usnadněnou práci, protože ptydepe by měl přímo před očima coby zdroj spolehlivé inspirace. Otázka je, zda by se ve výsledku jednalo o absurdní drama nebo spíš o horor o vražedném šílenství, které za bílého letního dne zachvátilo personál jednoho nejmenovaného ústavu. Pak už jsem nalistovávala výhradně stránky s kolonkami pro podpisy, snažila se ignorovat fakt, že v polovině už křeč v mé podpisovací ruce připomíná křeč v pravici puberťáka nad fotkami Megan Foxové, a přemítala, jestli je gramotnost opravdu tak skvělý vynález, jak se tvrdí. Když mi naše rehabilitační sestra Káťa přišla zkontrolovat základní životní funkce, našla mě zhroucenou nad stránkou o auditech zaměřených na kvalitu práce, kterou jsem neprozřetelně přečetla, a promtně složila lyrickoepickou báseň začínající slovy Na kontrolu kvality budou chodit audity.
"A censored hádej třikrát," vzplanula spravedlivým rozhořčením, "kdo bude mít na krku censored občerstvení a dělání censored dvorního šaška, až se sem ti censored přihrnou dělat censored machry."
Já to pořád říkám, že kdyby blbost kvetla, tak sem můžou jezdit školské výpravy místo do botanické zahrady.

Nadpis se nekoná. Pro naši rodinu se nadpis vymyslet nedá.

Můj nepraktický lékař a kamarád v jedné osobě o nás tvrdí, že jsme rodina tichých bláznů. Dovolte, abych tuto sprostou pomluvu dementovala. My jsme rodinou velmi hlasitých bláznů.
Když jsem si to dnes přihasila k rodnému domu, měla jsem v úmyslu prolít slzu dojetí, ovšem při pohledu, který se mi naskytl, jsem usoudila, že záhy bude prolita trochu jiná tělesná tekutina. Matka stála před otcem, na sobě bikiny, pod jednou paží osušku, pod druhou britského modrého kocoura Gregoryho, a právě mému zploditeli cosi zuřivě sdělovala a mávala přitom rukou. Naneštěstí si k tomu zvolila tu, kterou svírala nebohou šelmu, takže osudu odevzdaný britský aristokrat připomínal český hadr.
"Tvůj otec," ozřejmila mi máteř, když si všimla, že chvíli stojím opodál, "koupe kočky."
Než mi došlo, že tím nemá na mysli, že by táta lákal pohledné mladé dámy do odlehlých motelů nevalné pověsti a tam je hanebně házel do vany, prožila jsem okamžik nejistoty ukončený zjištěním, že Greg připomíná hadr z více než jednoho důvodu.
"Třeba se mu to líbí," řekla jsem. "Teda že se to líbí Gregovi."
Máma po mě vrhla stejný pohled, jakým reagovala na mé vysvětlování na střední škole, že ty fotky od Honzy, na kterých se rozvaluji, posedávám a postávám v oděvu méně než dostatečném, jsou přece UMĚNÍ.
"Tady nejde o to, komu se to líbí nebo nelíbí," zvýšila pro jistotu hlas, "ale o to, že kočka schne třeba taky dva dny."
"Blbost!" dostal se po delší době ke slovu táta. "Choděj snad kočky s deštníkem?"
"Nechoděj, žádná kočka nechce ven, když prší," řekla jsem. "A ten fór s deštníkem se říká o bobrech."
"Bobry do toho netahej," zasáhla matka rázně. "Bobr je snad něco jinýho."
"Taky mám ten dojem," pravil jediný přítomný muž. Greg se nepočítá, ten je vykastrovaný.
"Nechte bobry bobrama," zvýšila opět hlas máma, dosáhla ale pouze toho, že se kolemjdoucí začali podezíravě otáčet po tom, co jim muselo připadat jako sexuálně poněkud alternativní domácnost. "To, o čem se bavíme, je kočka. Moje kočka. Můj kocour," opravila se, když ji zmítající se Greg zasáhl drápy na rameni. "A já nechci, aby moji kočku - kocoura - někdo máčel, takže ten chudinka je úplně vyjevenej a navrch se nastydne! Ať si koupe tu svoji krysu a moji kočku nechá na pokoji!"
"To není žádná krysa, to je psoun texaský," hájil svého domácího mazlíčka otec.
"Dobře, tak si koupej svoji texaskou krysu a moji kočku nech na pokoji!"
Psouna texaského jsem před dvěma lety pořídila otci k narozeninám, když se ve slabé chvilce (bylo mu slabo po kombinaci tokajského a skotské - tak to holt dopadá, když někdo vede souběžně jednání s Maďary a Brity) svěřil, že by rád nějaké malé, milé, nenáročné zvířátko. Psoun není velký, rozměry krysu opravdu připomíná. Je i celkem milý, na pohotovost jsem proto, že mu po kousnutí nešlo zastavit krvácení, otce vezla koneckonců jen jednou. A náročný taky moc není, stačilo mu rozhlodat jen sedačku, linku, křesla a záclony. Psoun ze všeho nejvíc připomíná sviště, případně obtloustlou veverku s malým a nehuňatým ocasem. A říká se mu psoun, protože se hlasově projevuje něčím, co má znít jako štěkání. Tátův psoun se jmenuje Kvak, protože se hlasově projevuje čímsi, co zní jako "kváááááááááá!" A teď se v tom vyznejte.
"Uznej ale, že pookřál," nevzdával se táta.
"Jestli si pookřání představuješ jako ,vypadám jak utopená krysa a taky se tak cítím,' tak nejspíš jo," dostala se znovu do ráže máma, která má k většině myšovitých tvorů odpor od přírody a vyostřený od doby, kdy jsem někde v jedenácti letech přitáhla domů svého prvního potkana a mamince jsem namluvila, že je to pískomil kavkazský. "Jdu se na střechu opalovat a toho chudáčka už nenechám, aby se k tobě přiblížil."
"To s tou střechou není blbej nápad," ožil tatínek a znaleckým okem zkoumal nátěr. "Kdybych ti dal s sebou štětku..."
"Jedině gigola," zmařila mu naděje bleskově mamka z třetí příčky žebříku. "Kolikrát ti mám říkat, že do trojky jdu jedině v případě, že to bude ve složení chlap-já-chlap."
Mami, nemůžeš to ještě zopakovat?" zeptala jsem se. "Myslím, že tady v ulici by se mohl vyskytnout ještě člověk nebo třeba dva, co tě náhodou neslyšeli."

Je třeba zabít Davida. A ředitelku.

Dlouho jsem si myslela, že pomyslného Mount Everestu pitomosti dosáhla vládkyně našeho ústavu už kdysi dávno, když nás seřvala před nastoupenou jednotkou, že se nemohla dostat na uzavřené oddělení a že uzavřené oddělení musí být přístupné. "No jo, udělat uzavřený oddělení přístupným je holt úkol pro chytrou horákyni a ne pro blbce jako my," zamumlala potichu kolegyně a tím to uzavřela. Bohužel ne oddělení a už vůbec ne říďu.
Poslední dny se nesou ve znamení zmatku, jak už to tak o dovolených bývá, každý je rád, že je rád, a na konflikty vcelku nezbývá čas ani síly, takže jediným vyrušením z plynulého bordelu bylo horování naší převazové sestry Ivany o koncertu Michala Davida, který čerstvě navštívila: "Mně se vám dělalo až špatně (hurá, aspoň někdo tady má vkus, myslela jsem si naivně), jak to bylo krásný!" Zajímavá formulace... a svým způsobem jí trochu závidím, co jí stačí ke štěstí. Ale přejme jí to, holce. Ovšem naše poklidné hnití bylo přerušeno návštěvou naší milované představené, která se neválí u vody, jak by se to dalo u normálního člověka na dovolené předpokládat, naopak se podle všeho doma nudí a hlavou jí běží děsivé představy, kterak podnik bez jejího dohledu upadá (což není příliš vzdáleno od pravdy, ale rozhodně upadá méně než pod jejím dozorem), a také uvědomění si, že už jsme se asi čtrnáct dní nedusili v jejím kanclu. Pročež po Davidově vzoru uspořádala koncert svého evergreenu Peníze nejsou a nebudou, obohacený singlem Šetřit se musí s refrénem Jinak to nejde. Narychlo svolané obecenstvo sedí a tupě čumí, protože už nemá sílu se ani rozčilovat. Sílu v sobě najde až k závěru, kdy se ředitelka rozpomene, že každý diktátor hodný toho jména uměl své práskání bičem osladit, tudíž nasadila úsměv číslo čtyři zn. laškovný a pronesla: "Ale abyste si nemysleli, že mám pro vás jenom samé špatné zprávy. Mám jednu moc pozitivní. Od naší Brity nám zbylo jedno štěňátko, tak kdybyste měl někdo zájem?"
Kdyby tak věděla, že všichni, kdo máme psy, jim doma ukazujeme její fotku a křičíme: "Trhej!"

Dvojitá porce a dvojí měřítko

Jak se tak prodloužený víkend blíží a dík dovolené vedoucích míst mají dělné myši a kancelářské krysy pré, zaobírám se myšlenkou na zlatý hřeb pracovního dne. Ano, uhodli jste, je to oběd. Jakmile podmínky v zaměstnání zastíní amazonskou džungli, což je v posledních dnech setrvale, obvykle nemám moc hlad, ale zjištění, že jsou na programu těstoviny se sýrovou omáčkou, dalo zapomenout na leccos kromě vábně vonícího obsahu talíře.
Takže sedím, žvýkám, tvářím se orgasmicky a vůbec si hledím svého, když tu ke mně napochoduje kolegyně Lucie, aby mě oblažila nějakou svou moudrostí. V duchu si povzdechnu a připravím se na cokoli, ale na jisté věci se prostě připravit nedá.
"No fuuuj!" zapiští Lucka při pohledu na horu na mém talíři. "Sýr? Holka zlatá, víš, jak mléčný výrobky a sejra speciálně zahleňují organismus? Měla by sis na to dávat pozor. Tak zatím čau, já si jdu zakouřit."
To o zákazu sňatků mezi blízkými příbuznými už jsem tu někdy psala, ne?