Na jiné vlně

"Tak všechno v pořádku, můžem vyrazit," sdělila jsem Altmanovi, jakmile jsem vylezla z ordinace.
"Super! Jdem vybírat kočárek rovnou nebo si ještě potřebuješ rozmyslet, co chceš za typ?" zeptal se kamarád, který mě doprovázel místo Moodyho, toho času se zdržujícího na služební cestě.
"Vy budete skvělý tatínek," zazářila sestřička a obdařila Altmana pochvalným pohledem.
Než jsem se stačila nadechnout a objasnit nešťastnici pravý stav věci, Altman nonšalantně pokračoval: "Slavnostně přísahám, že jsem v tomhle prsty neměl. Ani žádný jiný orgány. A ani v budoucnu se do ničeho takovýho nepustím."
Sestřička zrudla a pokusila se nalomit nenalomitelné: "Ale to je škoda. Někdo jako vy a nechcete děti..."
"Což o to, já bych celkem nebyl proti. Jenom bych se dost divil, kdyby můj partner otěhotněl."
"Ty seš takovej vůl!" rozčilovala jsem se ještě na ulici. "Máš štěstí, že tahle sestra jenom zaskakuje a ta nastálo mě dobře zná, protože jinak bych tam devět měsíců posílala tebe." A když jsem v tom byla (sakra, další na nějakou dobu nepoužitelná fráze), poslala jsem ho rovnou i úplně jinam.
"Klídek, máti," poplácal mě po zádech a nevšímal si mého zasyčení, při kterém jindy instinktivně odskakoval o kus dál. "Jdem na oběd, potřebuješ pravidelnej režim. Jo a nech si stažený okýnko, kdyby zrovna nešlo zastavit, až se ti bude chtít s obědem rozloučit."
Oznámit zbytku party, že navzdory veškerým mým childfree předsevzetím a prohlašováním, že si nezkazím život, Pánbůh dopustil a motyka spustila a nás bude o jednoho víc, šlo překvapivě hladce do chvíle, kdy se mi Honza zadíval na břicho (na kteréžto části mé anatomie poprvé v životě spočívaly jejich zraky víc než na té cca o čtvrt metru výš) a prohlásil: "Ale vůbec nevypadáš jako těhotná!"
"Ti hráblo, ne?" žasl Krycek. "Teď je to přece velký jako nehet u malíčku!" Altman se jal zběsile čmárat na ubrousek minimloka, který měl znázorňovat rýhujícící se embryo, aby demonstroval jeho velikost a rozměry, zatímco jeho druhá polovina zapáleně vysvětlovala: "Teď na ní ještě pár měsíců nebude nic vidět, teda kromě toho, že jí povyrostou kozy (zraky přítomných se rozjasnily) a pak teprv bude vypadat jak velryba, na kterou se Greenpeace vykašlali a nechali ji na suchu. Akorát teda velrybám k tomu neopuchnou kotníky. Au!" zaprotestoval proti přítomnosti mého loktu mezi jeho žebry.
"To je další věc," přerušil nás Altman, dávající kolovat své umělecké dílo s detailně vyvedenými vývojovými stadii. "K nastávající matce se nechováme jako k celkem fajn nepovedenýmu chlapovi, jak jsme si u Liv zvykli. Jsme milí, pozorní a chápeme, že hormony mohou drasticky měnit chování těhotné osoby doslova z minuty na minutu."
"Jaký hormony?" protestoval Krycek, zatímco jsem na něm klečela a škrtila ho. "Náladová psychopatka to byla už ve školce, akorát se teď bude vymlouvat na hormony?"
"Slyšel jsi," zesílila jsem stisk. "Mám hormony, tak neodmlouvej. A nebudu moct do Rumunska, takže nepotřebuju hormony k tomu, aby se mi chtělo někoho zabít."
"Ber to z tý lepší stránky." Krycek se posadil a třel si krk. "Ostatní budou potřebovat den a noc cesty autobusem, aby jim otekly nohy - no a ty to budeš mít grátis."
"Jasně, budem si tu užívat nerušenýho soukromí. Jen moje děloha a já."
"Zabráním dalšímu zmlácení svý osoby, když řeknu, že si tvojí dělohy hluboce vážím?"
"Lidi, můžem na chvíli mluvit o něčem jiným?" zeptal se Tony už mírně zoufale. "Jak říkal Altman, máme to brát zodpovědně nebo tak něco. Takže já bych se s dovolením ujal zodpovědný funkce. Až bude tady mladej," máchl rukou k mému břichu,"odrostlej, půjdu s ním poprvé koupit kondomy. Hlaste se další."
"Hovořit o kondomech v domě těhotné je neomalenost," děl Altman sveřepě.
"To sice je, ale musíme hledět do budoucna," řekla jsem. "Schváleno."
"A co když to bude holka?" nadhodil Honza.
"Tím spíš musíme dohlídnout na to, aby byla připravená," rozsekl to Krycek. "Přece víme z první ruky, jaký jsou chlapi nezodpovědný hovada."
Myslím, že potomkova budoucnost je v dobrých rukou.

Do nového roku s čerstvou dávkou morbidity (útlocitným vstup zakázán)

Má obvyklá podovolenková apatie dostala řádnou vzpamatovávací, když jsem své tupé civění zaměřila na nástěnku zaplněnou přáními. Nedost na tom, že odesílatelé byli logicky ti, s kterými často pracovně komunikujeme, takže se tam skvělo "spoustu sil přeje kolektiv mikrobiologie a patologie," "děkujeme za příjemné společně prožité chvíle, psychiatrické oddělení" nebo "kéž se v novém roce shledáme, chirurgická ambulance." Ale ještě se úplně nahoře muselo tyčit jinak překvapivě vkusné PF, které jsem přečetla jen se zakláněním hlavy: "Těšíme se na další spolupráci, pohřební služba."
A rázem jsem se zase ocitla v časech, kdy jsem chodívala s Dexterem a naši nejbližší sousedé byli majitel pohřebního ústavu a jeho paní, která sice nebyla z oboru, ale seznámili se, když zajišťovali pohřeb v její rodině. Záhy utvořená čtyřčlenná koalice plnila životně nezbytnou vykecávací funkci pro lidi, kteří si dost dobře nemůžou otevřít ústa před lidmi takzvaně normálně pracujícími, aby nebyli za totální zrůdy. Věřte mi, že pro pohřebáka, policejního laboranta a v té době pracovnici v hospicu je jistá dávka okoralosti podmínkou nezbytnou pro to, aby nezešíleli, a mezi sobě podobnými se řídí zásadou, že sranda musí být, i kdyby fotra věšeli. Takže nás nejeden večer zastihl v dících na adresu mého pracoviště za úhledná těla, která není nutno seškrabávat z dálnice do pytle nebo lovit po třech týdnech z rybníka nebo v sousedově vyznání: "Liv, já mám toho tvýho chlapa strašně rád, to mi věř. S nikým jiným se tak dobře nenosej rakve."
Jenže tak jako je ve filmech pravidlem, že se po noci plné vášní ona vzbudí v prádle a on v kalhotách, tak je v životě pravidlem, že každá sranda se jednoho dne otočí proti vám. Když nás jednou poctili návštěvou Krycek s Altmanem, chvíli sice vládla úzkostlivě neutrální konverzace podle pravidel "před civilisty ne," ovšem jakmile se Altman prořekl, že tenhle týden je strašnej a z toho věčnýho sešívání někoho na pohotovosti mu brzo upadnou ruce, nadšení z další spřízněné duše neznalo hranic a debata se opět rozběhla směrem "gore."
"... a těch bouraček, lidi, věřili byste, že jsme hlavu toho chlapa našli za dva dny..."
"... na amputacích je nejhorší ten zvuk, když to dopadne do kýble, takový to žbuch..."
"... jsme vyzvedávali tělo u Liv v práci a to byste nevěřili, oni mají v márnici televizi a přitom fungovala, ovšem mrazák ne..."
Nikdo si nevšiml, že Krycek postupně bledne, zelená a propadá se stále hloub do sedačky, dokud jsem se na něj neobrátila s udiveným dotazem, proč se vůbec nedotkl mých chlebíčků s krabí pomazánkou, kterých jindy spráská tři tácy a nedostalo se mi chraplavé odpovědi, že nějak nemá chuť.
"Tobě je špatně?" probudily se v jeho polovičce profesionální pudy.
"Ne, je mi úplně skvěle. A nesahej na mě po tom, cos dvě hodiny vykládal, co všechno s těma rukama děláš."
"Jo, lidi, my se vděku nedočkáme" pravil Altman s vyčítavým pohledem na svou životní lásku. "A to má přitom zkoušku z útrpnýho práva."

S přistřiženými křídly

Právě jsem se v neděli vracela z hor, když mi mi tóny Massive Attack oznámily, že zase někdo něco chce. V tomto případě Krycek.
"Nazdar, zrovna bych spíš čekala inkvizici než tebe. Copak máš na perikardu?" zeptala jsem se.
"Nemůžu si přece nešťouchnout do vosího hnízda a nepokusit se ti neznačit, že v nouzi poznáš přítele."
"Tobě přijela tetička Kateřina?"
"Něco lepšího. Vyrazíme zase jednou dělat mikulášskou nadílku. Máš čas?"
"Nemám. Potřebuju dorazit jeden překlad, uklidit a zbavit se ctitele, kterej si vzal do hlavy, že jsme pro sebe stvořený. Na co absolutně nemám čas, je řešit v dohledný době kocovinu, žaloby za škody na majetku a nechtěný těhotenství."
"A já už jsem sice ctitelovi pěstí dal, ale zato ještě nemám opravený písemky. Uznej sama, že jsem na tom daleko hůř a taky se nevymlouvám. Pojď, bude sranda."
"Toho se právě bojím. No nic, tak v pět u mě?"
"Miluju tě."
"Víš, že to v tvým případě není moc přesvědčivý? Když jsi říkal ty přísloví, měl jsi začít s tím činěním čertu dobře a pekelný odměně. Tak zatím."
Doma jsem po pouhém hodinovém prolézání půdy s úlevou zjistila, že můj andělský kostým dosud drží pohromadě až na poněkud rozklížená křídla, s kterými nemám šanci projít čímkoli užším než vjezd do tunelu, což nůžky rychle napravily. S faktem, že coby bledá černovláska nevypadám v bílém kostýmu jako anděl, ale spíš jako kdybych se chystala sát krev nic netušícím kolemjdoucím, se nic dělat nedalo, což Krycek s Erikem při příchodu patřičně okomentovali.
"Já jsem vám vždycky říkala, že na ďáblici se hodím daleko víc. Nemůžu za to, že vy blbci jste mi tak dlouho podstrkovali kostýmy nepřístupný mládeži asi tak do šedesáti let, až jste mi to totálně znechutili."
"Myslím, že už stejně nejsme tak děsiví jako když byl chudák Beren ještě naživu," poznamenal Krycek, s čímž nebylo možné nesouhlasit. Černá doga, kterou si Krycek v čertovském převleku brával dřív s sebou a představoval ji jako pravého pekelného psa, se v kombinaci s dvoumetrovým Erikem-Mikulášem a upířím andělem postarala o to, že se děti počurávaly hrůzou ještě o Velikonocích.
"Ale úspěch jsme měli, ne? Haranti pak byli hodnější než my, když nás Tomsa strkal do pytle a vláčel po chodbě," vzpomenul Erik místního zlatníka, který coby čert traumatizoval celé generace místních dětí i dospělých.
"Mně to povídej. Jednou jsem se před ním schovala do psí boudy, jenomže jeho se báli i psi," řekla jsem. "Tak jdem, ať to máme z krku. Snad by se letos mohlo výjimečně nic nesemlít."
Nechápu, jak můžu být po všech svých zkušenostech pořád tak naivní, ale když ono to dlouho opravdu vypadalo, že tentokrát všechno půjde podle plánu. Korzovali jsme naším maloměstem, nechali si předvádět omladinu, tu a tam jsme na požádání k někomu zaskočili, Erik se tvářil moudře, což mu za vousy i poměrně šlo, Krycek poskakoval, brblal a řinčel, což děti vystrašilo, já jsem se na ně laskavě usmívala, což je děsilo ještě nepoměrně víc, a vůbec všechno šlo jako na drátkách. O důvod víc, proč být připravený na chvíli, kdy se situace vymkne z ruky jako vždycky v předchozích letech. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že přinejmenším o poctivost se dvakrát přijít nedá.
Zato jsem ale přišla o nervy, když jsme po vyslechnutí obzvlášť slaboduchých básniček a slibu být hodní až na věky věků ámen vyšli na ulici a zaslechli žalostné psí skučení. Krycek a Erik se zdrželi za mnou, takže nezbývalo než vzít situaci do vlastních křídel a vrhnout se na chlapa s kňučícím mladým vlčákem na vodítku s pokřikem "co ti to ubohý zvíře udělalo, ty hajzle!"
Hajzl se bohužel prudce obrátil, aby zjistil, co se to na něj vlastně vrhlo, protože ze své předchozí pozice nemohl vidět o moc víc než třepetající se křídla. Tudíž nejenže má křehká ručka přišla do kontaktu s jeho šklivou tvrdou čelistí, ale ještě k tomu mě odmrštil na značku se zákazem parkování. Který jsem promtně porušila, protože jsem zaparkovala přímo na ní a necítila jsem se na to, abych se v dohledné době přesunula jinam.
"Co ji mlátíš, ty zmrde!" vyběhli vzápětí na chlapa Krycek a Erik a zmrdova čelist při pohledu na ně poklesla neporovnatelně víc než po blízkém setkání s mou pěstí. Vypadalo to, že se schyluje k další dějinně zaznamenáníhodné krvavé neděli, ale co čert nechtěl (a Mikuláš s andělem taky ne), neměla policejní hlídka lepší nápad než jít zrovna kolem. A pohled na padlého anděla a zbytek ansámblu té improvizované komedie je evidentně zaujal.
"Co se to tady děje?"
"Tenhleten tady mlátí..." zde se verze Kryceka a Erika rozcházejí, protože první zařval "psy!" a druhý "ženský!"
"Já vůbec nic nevím," koktal chlap. "Normálně jako každej večer venčím Alana, on tady našel starou botu a nechtěl ji pustit, tak jsem mu ji tahal z huby," předmět doličný přistál policajtům u nohou, ti instinktivně uskočili a Alan se za ní dychtivě vrhl, ale stržen zpátky vodítkem se opět dal do úpěnlivého bědování, "no a zničehonic jsem měl na zádech anděla a ten mě začal mlátit!"
"Kecy," rozčílil se Krycek, "slyšeli jsme kňučet psa a když jsme sem doběhli, tak už se nespokojil se psem, ale mlátil Liv! To je přezdívka," dodal snaživě.
"No...," nechtělo se mi vylézt z bezpečné ulity anděla pomsty, ale co mi zbývalo, "je fakt, že jsem ho neviděla, že by tomu psovi něco dělal, jenom jsem slyšela psa naříkat a viděla jsem rudě, tak jsem..."
"Nejdřív praštila a pak přemýšlela," dokončil pobaveně se tvářící polda. "Já pořád, odkud jste mi povědomá, ale nejste vy čistě náhodou ta praštěná Dexova bejvalka?"
"Přiznávám se," ušklíbla jsem se s jistotou, že cokoli řeknu, bude použito proti mě. Jinak to dopadnout nemohlo. Kdokoli znal historii vztahu mé osoby a pracovníka kriminologické laboratoře nevyhnutelně přezdívaného Dexter, který se dal shrnout slovy "slušný a seriózní muž snažící se vnést rovnováhu do života své naprosto šílené přítelkyně, za což se mu ona odvděčuje tím, že ho co chvíli naveze do nějakýho průseru," nemohl jednat jinak.
"Moc se omlouvám," řekla jsem Alanovu pánovi, když jsem se konečně vybičovala k tomu, abych vstala. "Přitom moji psi taky někdy vyváděj, jako kdybych je čtvrtila, když jim jenom nechci něco dát."
"Nic se nestalo," mávl rukou. "Taky bych asi vylítnul, kdybych si myslel, že někdo týrá zvířata. Nezlomila jste si něco, slečno?"
"Jenom křídlo," oznámila jsem po krátké prohlídce. "A beztak dosluhovalo."
"Ale uznejte sami," vmísil se do rozhovoru Erik, "že tuhle holku nic nezastaví. Když se přistřihnou křídla komukoli jinýmu, přestane bejt nebezpečnej. Ale ona? Pche."

You may say I'm a dreamer...

... ale strašně mi chybí člověk, který ze světa odešel dlouho předtím, než jsem se na něj dostavila já.
Je to sedmdesát let, co se John Lennon narodil, čtyřicet, co Beatles ukončili svou společnou existenci a třicet, co zaznělo před Dakotou pět výstřelů.
A když jsem se dnes odpoledne natáhla ve vaně a upíjela svařák, vzpomínala jsem na jiné předvánoční období v jiné zemi, když jsem se jednomu svému spolupracujícímu a spolustudujícímu svěřila, jak jsou mi protivné písně s vánoční tématikou. "I tahle?" zeptal se a začal zpívat: "So this is Xmas and what have you done, another year over a new one just begun..." Snad bylo dostatečnou odpovědí, že jsem se přidala a se mnou všichni přítomní, a snad se John moc neobracel v hrobě, protože zpívám ráda, nikoli však dobře.
Tak si dnes nebo kdykoli jinde udělejte trochu času, jestli se vám bude chtít. And imagine...

http://www.youtube.com/watch?v=DCX3ZNDZAwY

Jak (ne)najít Nouzový východ z Revolutionary Road

"K čertu s realitou! Pojďme mít celou kopu rozkošných klikatých cestiček a rozkošných malých domečků natřených na bílo a na růžovo a na světlemodro; pojďme být všichni dobrými konzumenty a mít horu soudržnosti a vychovávat děti v záplavě sentimentality - tatínek je skvělý, protože vydělává, maminka je skvělá žena, protože za tatínkem celá ta léta stála - a když se někdy vynoří ta stará realita, řekneme fuj a všichni se vrhneme na předstírání, že se to nikdy nestalo."

Nakolik aktuální může být kniha, od jejíhož prvního vydání uplyne příští rok půl století a která se odehrává ještě o pár let dříve a na druhém konci světa? Hloupá otázka - může být stejně aktuální nebo zastaralá jako kterákoli jiná. České prostředí se povětšinou seznámilo nejprve s filmovou adaptací Nouzového východu, k jehož popularitě už předem přispěl titanikový pár v hlavních rolích a jméno Sama Mendese, režiséra dnes už kultovní - jak já to slovo nesnáším - Americké krásy. Knižní předloha zůstává poněkud ve stínu filmu, čemuž zrovna nepomáhá nešvar vydavatelů opatřovat knižní obálku fotografií z filmu. U knih vzniklých podle scénáře prosím, u knih a zejména těch staršího data (naposledy jsem se nechápavě zarazila v knihkupectví, když jsem na obálce Jarmarku marnosti uviděla Reese Witherspoonovou) mi to přijde poněkud nešťastné. Ale dosti toho, jdeme na návštěvu do jednoho přívětivého domku na Revolutionary Road (zní to lépe, než kdybych použila českou verzi titulu a mazali jsme rovnou Nouzovým východem, i když by to možná nebylo od věci).
Představte si americké předměstí uprostřed padesátých let, babyboom v plné kráse, tatínkové úspěšně vydělávají, aby se maminky mohly starat o ratolesti, ekonomika se vyhřívá na výsluní, všem se daří, všichni se množí, všichni jsou šťastní. Nebo si představte satelitní městečko kdekoli u nás v současnosti nebo v nedávné minulosti, a úhlednou rodinku v nějakém tom produktu podnikatelského baroka, to je jedno. Mladé, pohledné, úspěšné, dynamické páry, které mají všechny důvody ke spokojenosti a pokud ne, jsou to nevděčníci, kteří by potřebovali na vlastní kůži zažít bídu, hlad nebo válku, right?
Téma prázdnoty, přetvářky a frustrace skrytými za maloměstskou idylkou není nic nového. Psal o tom Rick Moody v Ledové bouři a Michael Cunningham v Hodinách, Todd Haynes si to napsal a rovnou zrežíroval v Daleko do nebe a o Americké kráse už tu řeč byla. Psali o tom mnozí před nimi a budou o tom psát další, až se současní autoři obrátí v prach, protože jedním z poznávacích znaků lidského druhu je jeho beznadějná a totální nepoučitelnost. V záplavě tolika knih a filmů věnovaných podobným tématům je snadné zapadnout a už nikdy se nevynořit - mnohdy poprávu, protože sebevětší snaha neznamená, že váš příběh nebude působit poněkud instantním dojmem. Jistě, práce, vztahy, jejich vzájemné skloubení, obavy z vyhasínání a stereotypu, pocit nenaplnění a zklamání z toho, jak se náš život vyvíjí, strach z toho, že z pasti, která za námi zaklapla, existuje východisko jedině v podobě uhryzání vlastní nohy... to není nic, co by dospělý čtenář/divák ve svém životě neřešil. Ale potřebujete víc, abyste byli něco jiného než jeden z mnoha - a dobrý autor dávno ví, že touhle přísadou jsou postavy a dialogy.
Seznamte se tedy s Frankem a April Wheelerovými. Třicítce se blížící manželská dvojice z předměstí v Connecticutu - on pracovník stejné firmy, která po léta zaměstnávala jeho otce, ona někdejší aspirantka herectví, momentálně žena v domácnosti pečující o dům a dvě malé děti. Mají hezký dům, přátele, záliby typu účinkování v ochotnickém divadle. Hezké.
Anebo takhle: on pozdní "nehodové" dítě svých rodičů, přikovaný v práci, kterou nesnáší, ona potomek zářných představitelů ztracené generace, která v hloubi duše velmi dobře ví, že její sny o herecké kariéře by napřed musely mít oporu v nějakém nadání, a které její ochotnické pokusy nanejvýš tak ukáží, co všechno je v jejím životě špatně. Jejich přátelé a sousedé jsou na tom stejně jako oni, akorát Wheelerovi jsou na tom o poznání hůř, protože si svou situaci uvědomují, jakkoli se ji Frank snaží popřít. A ta jejich rozkošná robátka jsou víc než co jiného váleční zajatci v tiché, studené a nikdy nekončící válce svých zploditelů jednoho s druhým i s okolním světem.

Poté se jejich hádka vymkla kontrole. Roztřásla jim ruce a nohy, zkroutila jejich obličeje do nenávistných výrazů, hnala je vzájemně čím dál hlouběji do těch největších slabin, odváděla každého z nich mistrně od všech předností toho druhého a ukazovala jim možnosti k okamžité změně strategie, fintám a novým útokům. Ve chvíli, kdy popadali dech, prolétli v paměti všechny staré zbraně za ta léta, aby znovu otevřeli staré rány; a šlo to pořád dál.

S vakcínou proti bilogické zbrani, v kterou se obrátilo jejich soužití ve vzájemné nespokojenosti, přichází jednoho dne April. Když je očividně třeba něco změnit, proč nezměnit všechno od základu, včetně místa k životu? Proč se neodstěhovat a proč ne rovnou do vysněné Francie, kde bude mít Frank dost času a skvělé nové prostředí na přemýšlení, co vlastně chce se svým životem dělat, zatímco rodinu bude po tu dobu život April a konečně se tak osvobodí ze svého domácího uvěznění na doživotí?
Proč ale měnit to, na co jsme zvyklí, za nejistotu a neznámo? zní druhá otázka, která pod tím vším tím jásotem nelítostně buší v podvědomí, zatímco Frankovo vědomí April ochotně přitakává a libuje si nad tím, jak nad svou situací vyzráli - na rozdíl od svých spolubojovníků ve stereotypních zákopech, Campbellových a Givingsových.

"Celá tahle země je prolezlá sentimentalitou (...) Šíří se to jako nemoc, už léta, celé generace, až je tím teď všechno, čeho se dotkneš, ochablé."
"Přesně tak," řekla a byla jím okouzlena.
(...)
"Můj Bože, když si představím, jak blízko takovéhle existenci jsme se dostali my."
"Ale nespadli jsme do toho," řekla mu. "A to je podstatné."
Jindy, docela pozdě v noci, přišel ke gauči a sedl si na kraj konferenčního stolku čelem k ní. "Víš, jak mi to připadá, April? Takhle si povídat? Celý ten nápad odjet do Evropy?" Cítil se napjatě a nedočkavě; už jen to, že si takhle sedl na stolek, mu připadalo originální a úžasné. "Je to jako vylézt z celofánového sáčku. Je to jako bysme předtím byli celá léta uzavřeni v celofánu, aniž jsme to věděli, a najednou se roztrhl."

Slova, slova, pak pro změnu slova, klišé a zase slova. K činům se dostává teprve April, Frankův pasivně agresivní postoj přejití od slov k činům nedovoluje - a tak to pokračuje dál, když už i April pochopí, že její sny o Paříži mají stejnou šanci na vyplnění jako touha tří sester (není to málo, Antone Pavloviči?) po Moskvě a že na Revolutionary Road k žádné revoluci nedojde, ba že se nebude konat ani evoluce, leda pomalé umírání na úbytě, tím spíš, že záminkou pro status quo se stává její nečekané těhotenství. Přání vzít věci aspoň jednou do vlastních rukou je každým dnem větší - a tím i nádech budoucí tragédie.

"Co se stalo? Dostals strach nebo co? Rozhodnul ses, že se ti tu přece jen líbí? Rozhodnul ses, že je ti tu v té staré Zoufalé Prázdnotě nakonec přeci jen dobře nebo - páni, tím to je! Podívejte se na ten jeho výraz! Copak se děje, Wheelere? Že by přihořívalo?"
(...)
Jenže John ještě neskončil. "Hej, za jednu věc jsem ale rád," řekl, zastavil se poblíž dveří, ohlédl se a začal se znovu smát. Paní Givingsová myslela, že umře, když namířil svůj dlouhý žlutý ukazováček na Aprilino mírně se zaoblující těhotenství. "Víte, za co jsem rád? Jsem rád, že nebudu tohle děcko."

Jak říká jedno staré židovské přísloví, nejšťastnější jsou ti, kteří se nikdy nenarodí, a v téhle chvíli už je málo těch, kteří si nemyslí, že Wheelerovic potomek by měl štěstí značnou porci. Ale možná hraje jen přílišný vliv můj dlouholetý názor, že manželství je přežitek a největším vynálezem všech dob je antikoncepce, který zatlačuje do pozadí fakt, že vševědoucí blázni, v tomhle případě John Givings, kteří jako jediní vidí pravdu ma mají odvahu ji říct naplno, se už poněkud přežili.
Není to příjemné čtení. Je to čtení ledové, zlé a nutící se škrábat, protože škrábat se má ten, koho svědí, a v tomhle případě jako bychom všichni někde chytili svrab. Ale přečtěte si to. A na svědění je dobrý nálev z anděliky lékařské, mimochodem.

Karpatské poznatky

1. Nejčastější poslední slova pronesená v rumunských horách zní: "Ty jsi ale roztomilej pejsek..." Pokud toho dne dělám večeři já, je to: "Tak dobrou chuť!"
2. Pokud někdo zahlásí: "Odtud to potrvá zpátky do tábora maximálně hodinu," připravte se na to, že toho dne už se nevrátíte vůbec nikam. Pokud něco podobného dotyčný pronese znovu, zabijte ho. Schovat mrtvolu v Karpatech je celkem hračka.
3. Důležité upozornění pro každého módního ignoranta mého typu: bledí tmavovlasí lidé jako jsem například já, vypadají v čemkoli jako nerdi. A v zelené jako magoři na výletě.
4. Sníst noky s brynzou v zakouřené salaši ze špinavého talíře, který jste si museli vybojovat na nepřátelském psovi, není dobrý nápad, zato to bude nejlepší jídlo vašeho života.
5. Digitální fotoaparát může posloužit jako znamenitá ruční zbraň na způsob řemdihu. Jen to vyjde poněkud draho.
6. Studená Němka je definitivně lepší než zteplalé rumunské pivo.
7. Pokud jste si dík zkušenostem z minulých let mysleli, že se pro společné bydlení nenajde nevyzpytatelnější sestava než váš bývalý a současný partner s vámi v jednom stanu, pak se připravte na zjištění, že bydlet v děleném stanu s patologem, učitelem a pojišťovacím úředníkem přinese ještě víc překvapení.
8. Šéf výpravy (můj zploditel) a jeho dlouholetý kamarád a spolupachatel našich šílených podniků rok od roku víc a víc připomínají Spencera a Hepburnovou. Otázkou je, který z nich
je Hepburnová.
9. Moje matka není jediný zdravotník, který nenávidí nemocné a zraněné lidi.
10. Všichni zdravotníci nenávidí nemocné a zraněné lidi.
11. Včetně veterinářů.

Pohoda, klídek, leháro

Z důvodů odběru krve a dalších blíže nespecifikovaných tekutin jsem dorazila do pracovního procesu později a propásla tak hlavní novinky dne. V první chvíli jsem se o to nestarala, protože bylo potřeba doplnit energii, ztracenou podlým lékařským požadavkem dostavit se k odběrům nalačno, takže jsem v zájmu celého okolí (nenajedená Faidra rovná se velmi nevstřícná Faidra) napřed schroustala medový croissant a jablko. Když mi začalo být divné, proč nikoho neslyším řvát, dupat, mlátit hlavou do zdi a tiše vzlykat, optala jsem se Lucky, co se děje.
Lucie si s požitkem zapálila Marlborku a spolu s kouřem se z ní vyřinuly zajímavé informace. "V noci umřela paní Cestková a vrchní ráno zavolala, že ji bolí v krku. Tak volám ředitelce a zved to její manžel, že prej spadla ze štaflí. No řekni sama," mávla rukou k obloze, "není den jak malovanej?"
Podívala jsem se na nebe, kde se vrstvila mračna v barvě ocelové šedi, kobaltové modři a půlnoční černi.
"Je," souhlasila jsem.