S přistřiženými křídly

Právě jsem se v neděli vracela z hor, když mi mi tóny Massive Attack oznámily, že zase někdo něco chce. V tomto případě Krycek.
"Nazdar, zrovna bych spíš čekala inkvizici než tebe. Copak máš na perikardu?" zeptala jsem se.
"Nemůžu si přece nešťouchnout do vosího hnízda a nepokusit se ti neznačit, že v nouzi poznáš přítele."
"Tobě přijela tetička Kateřina?"
"Něco lepšího. Vyrazíme zase jednou dělat mikulášskou nadílku. Máš čas?"
"Nemám. Potřebuju dorazit jeden překlad, uklidit a zbavit se ctitele, kterej si vzal do hlavy, že jsme pro sebe stvořený. Na co absolutně nemám čas, je řešit v dohledný době kocovinu, žaloby za škody na majetku a nechtěný těhotenství."
"A já už jsem sice ctitelovi pěstí dal, ale zato ještě nemám opravený písemky. Uznej sama, že jsem na tom daleko hůř a taky se nevymlouvám. Pojď, bude sranda."
"Toho se právě bojím. No nic, tak v pět u mě?"
"Miluju tě."
"Víš, že to v tvým případě není moc přesvědčivý? Když jsi říkal ty přísloví, měl jsi začít s tím činěním čertu dobře a pekelný odměně. Tak zatím."
Doma jsem po pouhém hodinovém prolézání půdy s úlevou zjistila, že můj andělský kostým dosud drží pohromadě až na poněkud rozklížená křídla, s kterými nemám šanci projít čímkoli užším než vjezd do tunelu, což nůžky rychle napravily. S faktem, že coby bledá černovláska nevypadám v bílém kostýmu jako anděl, ale spíš jako kdybych se chystala sát krev nic netušícím kolemjdoucím, se nic dělat nedalo, což Krycek s Erikem při příchodu patřičně okomentovali.
"Já jsem vám vždycky říkala, že na ďáblici se hodím daleko víc. Nemůžu za to, že vy blbci jste mi tak dlouho podstrkovali kostýmy nepřístupný mládeži asi tak do šedesáti let, až jste mi to totálně znechutili."
"Myslím, že už stejně nejsme tak děsiví jako když byl chudák Beren ještě naživu," poznamenal Krycek, s čímž nebylo možné nesouhlasit. Černá doga, kterou si Krycek v čertovském převleku brával dřív s sebou a představoval ji jako pravého pekelného psa, se v kombinaci s dvoumetrovým Erikem-Mikulášem a upířím andělem postarala o to, že se děti počurávaly hrůzou ještě o Velikonocích.
"Ale úspěch jsme měli, ne? Haranti pak byli hodnější než my, když nás Tomsa strkal do pytle a vláčel po chodbě," vzpomenul Erik místního zlatníka, který coby čert traumatizoval celé generace místních dětí i dospělých.
"Mně to povídej. Jednou jsem se před ním schovala do psí boudy, jenomže jeho se báli i psi," řekla jsem. "Tak jdem, ať to máme z krku. Snad by se letos mohlo výjimečně nic nesemlít."
Nechápu, jak můžu být po všech svých zkušenostech pořád tak naivní, ale když ono to dlouho opravdu vypadalo, že tentokrát všechno půjde podle plánu. Korzovali jsme naším maloměstem, nechali si předvádět omladinu, tu a tam jsme na požádání k někomu zaskočili, Erik se tvářil moudře, což mu za vousy i poměrně šlo, Krycek poskakoval, brblal a řinčel, což děti vystrašilo, já jsem se na ně laskavě usmívala, což je děsilo ještě nepoměrně víc, a vůbec všechno šlo jako na drátkách. O důvod víc, proč být připravený na chvíli, kdy se situace vymkne z ruky jako vždycky v předchozích letech. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že přinejmenším o poctivost se dvakrát přijít nedá.
Zato jsem ale přišla o nervy, když jsme po vyslechnutí obzvlášť slaboduchých básniček a slibu být hodní až na věky věků ámen vyšli na ulici a zaslechli žalostné psí skučení. Krycek a Erik se zdrželi za mnou, takže nezbývalo než vzít situaci do vlastních křídel a vrhnout se na chlapa s kňučícím mladým vlčákem na vodítku s pokřikem "co ti to ubohý zvíře udělalo, ty hajzle!"
Hajzl se bohužel prudce obrátil, aby zjistil, co se to na něj vlastně vrhlo, protože ze své předchozí pozice nemohl vidět o moc víc než třepetající se křídla. Tudíž nejenže má křehká ručka přišla do kontaktu s jeho šklivou tvrdou čelistí, ale ještě k tomu mě odmrštil na značku se zákazem parkování. Který jsem promtně porušila, protože jsem zaparkovala přímo na ní a necítila jsem se na to, abych se v dohledné době přesunula jinam.
"Co ji mlátíš, ty zmrde!" vyběhli vzápětí na chlapa Krycek a Erik a zmrdova čelist při pohledu na ně poklesla neporovnatelně víc než po blízkém setkání s mou pěstí. Vypadalo to, že se schyluje k další dějinně zaznamenáníhodné krvavé neděli, ale co čert nechtěl (a Mikuláš s andělem taky ne), neměla policejní hlídka lepší nápad než jít zrovna kolem. A pohled na padlého anděla a zbytek ansámblu té improvizované komedie je evidentně zaujal.
"Co se to tady děje?"
"Tenhleten tady mlátí..." zde se verze Kryceka a Erika rozcházejí, protože první zařval "psy!" a druhý "ženský!"
"Já vůbec nic nevím," koktal chlap. "Normálně jako každej večer venčím Alana, on tady našel starou botu a nechtěl ji pustit, tak jsem mu ji tahal z huby," předmět doličný přistál policajtům u nohou, ti instinktivně uskočili a Alan se za ní dychtivě vrhl, ale stržen zpátky vodítkem se opět dal do úpěnlivého bědování, "no a zničehonic jsem měl na zádech anděla a ten mě začal mlátit!"
"Kecy," rozčílil se Krycek, "slyšeli jsme kňučet psa a když jsme sem doběhli, tak už se nespokojil se psem, ale mlátil Liv! To je přezdívka," dodal snaživě.
"No...," nechtělo se mi vylézt z bezpečné ulity anděla pomsty, ale co mi zbývalo, "je fakt, že jsem ho neviděla, že by tomu psovi něco dělal, jenom jsem slyšela psa naříkat a viděla jsem rudě, tak jsem..."
"Nejdřív praštila a pak přemýšlela," dokončil pobaveně se tvářící polda. "Já pořád, odkud jste mi povědomá, ale nejste vy čistě náhodou ta praštěná Dexova bejvalka?"
"Přiznávám se," ušklíbla jsem se s jistotou, že cokoli řeknu, bude použito proti mě. Jinak to dopadnout nemohlo. Kdokoli znal historii vztahu mé osoby a pracovníka kriminologické laboratoře nevyhnutelně přezdívaného Dexter, který se dal shrnout slovy "slušný a seriózní muž snažící se vnést rovnováhu do života své naprosto šílené přítelkyně, za což se mu ona odvděčuje tím, že ho co chvíli naveze do nějakýho průseru," nemohl jednat jinak.
"Moc se omlouvám," řekla jsem Alanovu pánovi, když jsem se konečně vybičovala k tomu, abych vstala. "Přitom moji psi taky někdy vyváděj, jako kdybych je čtvrtila, když jim jenom nechci něco dát."
"Nic se nestalo," mávl rukou. "Taky bych asi vylítnul, kdybych si myslel, že někdo týrá zvířata. Nezlomila jste si něco, slečno?"
"Jenom křídlo," oznámila jsem po krátké prohlídce. "A beztak dosluhovalo."
"Ale uznejte sami," vmísil se do rozhovoru Erik, "že tuhle holku nic nezastaví. Když se přistřihnou křídla komukoli jinýmu, přestane bejt nebezpečnej. Ale ona? Pche."

You may say I'm a dreamer...

... ale strašně mi chybí člověk, který ze světa odešel dlouho předtím, než jsem se na něj dostavila já.
Je to sedmdesát let, co se John Lennon narodil, čtyřicet, co Beatles ukončili svou společnou existenci a třicet, co zaznělo před Dakotou pět výstřelů.
A když jsem se dnes odpoledne natáhla ve vaně a upíjela svařák, vzpomínala jsem na jiné předvánoční období v jiné zemi, když jsem se jednomu svému spolupracujícímu a spolustudujícímu svěřila, jak jsou mi protivné písně s vánoční tématikou. "I tahle?" zeptal se a začal zpívat: "So this is Xmas and what have you done, another year over a new one just begun..." Snad bylo dostatečnou odpovědí, že jsem se přidala a se mnou všichni přítomní, a snad se John moc neobracel v hrobě, protože zpívám ráda, nikoli však dobře.
Tak si dnes nebo kdykoli jinde udělejte trochu času, jestli se vám bude chtít. And imagine...

http://www.youtube.com/watch?v=DCX3ZNDZAwY

Jak (ne)najít Nouzový východ z Revolutionary Road

"K čertu s realitou! Pojďme mít celou kopu rozkošných klikatých cestiček a rozkošných malých domečků natřených na bílo a na růžovo a na světlemodro; pojďme být všichni dobrými konzumenty a mít horu soudržnosti a vychovávat děti v záplavě sentimentality - tatínek je skvělý, protože vydělává, maminka je skvělá žena, protože za tatínkem celá ta léta stála - a když se někdy vynoří ta stará realita, řekneme fuj a všichni se vrhneme na předstírání, že se to nikdy nestalo."

Nakolik aktuální může být kniha, od jejíhož prvního vydání uplyne příští rok půl století a která se odehrává ještě o pár let dříve a na druhém konci světa? Hloupá otázka - může být stejně aktuální nebo zastaralá jako kterákoli jiná. České prostředí se povětšinou seznámilo nejprve s filmovou adaptací Nouzového východu, k jehož popularitě už předem přispěl titanikový pár v hlavních rolích a jméno Sama Mendese, režiséra dnes už kultovní - jak já to slovo nesnáším - Americké krásy. Knižní předloha zůstává poněkud ve stínu filmu, čemuž zrovna nepomáhá nešvar vydavatelů opatřovat knižní obálku fotografií z filmu. U knih vzniklých podle scénáře prosím, u knih a zejména těch staršího data (naposledy jsem se nechápavě zarazila v knihkupectví, když jsem na obálce Jarmarku marnosti uviděla Reese Witherspoonovou) mi to přijde poněkud nešťastné. Ale dosti toho, jdeme na návštěvu do jednoho přívětivého domku na Revolutionary Road (zní to lépe, než kdybych použila českou verzi titulu a mazali jsme rovnou Nouzovým východem, i když by to možná nebylo od věci).
Představte si americké předměstí uprostřed padesátých let, babyboom v plné kráse, tatínkové úspěšně vydělávají, aby se maminky mohly starat o ratolesti, ekonomika se vyhřívá na výsluní, všem se daří, všichni se množí, všichni jsou šťastní. Nebo si představte satelitní městečko kdekoli u nás v současnosti nebo v nedávné minulosti, a úhlednou rodinku v nějakém tom produktu podnikatelského baroka, to je jedno. Mladé, pohledné, úspěšné, dynamické páry, které mají všechny důvody ke spokojenosti a pokud ne, jsou to nevděčníci, kteří by potřebovali na vlastní kůži zažít bídu, hlad nebo válku, right?
Téma prázdnoty, přetvářky a frustrace skrytými za maloměstskou idylkou není nic nového. Psal o tom Rick Moody v Ledové bouři a Michael Cunningham v Hodinách, Todd Haynes si to napsal a rovnou zrežíroval v Daleko do nebe a o Americké kráse už tu řeč byla. Psali o tom mnozí před nimi a budou o tom psát další, až se současní autoři obrátí v prach, protože jedním z poznávacích znaků lidského druhu je jeho beznadějná a totální nepoučitelnost. V záplavě tolika knih a filmů věnovaných podobným tématům je snadné zapadnout a už nikdy se nevynořit - mnohdy poprávu, protože sebevětší snaha neznamená, že váš příběh nebude působit poněkud instantním dojmem. Jistě, práce, vztahy, jejich vzájemné skloubení, obavy z vyhasínání a stereotypu, pocit nenaplnění a zklamání z toho, jak se náš život vyvíjí, strach z toho, že z pasti, která za námi zaklapla, existuje východisko jedině v podobě uhryzání vlastní nohy... to není nic, co by dospělý čtenář/divák ve svém životě neřešil. Ale potřebujete víc, abyste byli něco jiného než jeden z mnoha - a dobrý autor dávno ví, že touhle přísadou jsou postavy a dialogy.
Seznamte se tedy s Frankem a April Wheelerovými. Třicítce se blížící manželská dvojice z předměstí v Connecticutu - on pracovník stejné firmy, která po léta zaměstnávala jeho otce, ona někdejší aspirantka herectví, momentálně žena v domácnosti pečující o dům a dvě malé děti. Mají hezký dům, přátele, záliby typu účinkování v ochotnickém divadle. Hezké.
Anebo takhle: on pozdní "nehodové" dítě svých rodičů, přikovaný v práci, kterou nesnáší, ona potomek zářných představitelů ztracené generace, která v hloubi duše velmi dobře ví, že její sny o herecké kariéře by napřed musely mít oporu v nějakém nadání, a které její ochotnické pokusy nanejvýš tak ukáží, co všechno je v jejím životě špatně. Jejich přátelé a sousedé jsou na tom stejně jako oni, akorát Wheelerovi jsou na tom o poznání hůř, protože si svou situaci uvědomují, jakkoli se ji Frank snaží popřít. A ta jejich rozkošná robátka jsou víc než co jiného váleční zajatci v tiché, studené a nikdy nekončící válce svých zploditelů jednoho s druhým i s okolním světem.

Poté se jejich hádka vymkla kontrole. Roztřásla jim ruce a nohy, zkroutila jejich obličeje do nenávistných výrazů, hnala je vzájemně čím dál hlouběji do těch největších slabin, odváděla každého z nich mistrně od všech předností toho druhého a ukazovala jim možnosti k okamžité změně strategie, fintám a novým útokům. Ve chvíli, kdy popadali dech, prolétli v paměti všechny staré zbraně za ta léta, aby znovu otevřeli staré rány; a šlo to pořád dál.

S vakcínou proti bilogické zbrani, v kterou se obrátilo jejich soužití ve vzájemné nespokojenosti, přichází jednoho dne April. Když je očividně třeba něco změnit, proč nezměnit všechno od základu, včetně místa k životu? Proč se neodstěhovat a proč ne rovnou do vysněné Francie, kde bude mít Frank dost času a skvělé nové prostředí na přemýšlení, co vlastně chce se svým životem dělat, zatímco rodinu bude po tu dobu život April a konečně se tak osvobodí ze svého domácího uvěznění na doživotí?
Proč ale měnit to, na co jsme zvyklí, za nejistotu a neznámo? zní druhá otázka, která pod tím vším tím jásotem nelítostně buší v podvědomí, zatímco Frankovo vědomí April ochotně přitakává a libuje si nad tím, jak nad svou situací vyzráli - na rozdíl od svých spolubojovníků ve stereotypních zákopech, Campbellových a Givingsových.

"Celá tahle země je prolezlá sentimentalitou (...) Šíří se to jako nemoc, už léta, celé generace, až je tím teď všechno, čeho se dotkneš, ochablé."
"Přesně tak," řekla a byla jím okouzlena.
(...)
"Můj Bože, když si představím, jak blízko takovéhle existenci jsme se dostali my."
"Ale nespadli jsme do toho," řekla mu. "A to je podstatné."
Jindy, docela pozdě v noci, přišel ke gauči a sedl si na kraj konferenčního stolku čelem k ní. "Víš, jak mi to připadá, April? Takhle si povídat? Celý ten nápad odjet do Evropy?" Cítil se napjatě a nedočkavě; už jen to, že si takhle sedl na stolek, mu připadalo originální a úžasné. "Je to jako vylézt z celofánového sáčku. Je to jako bysme předtím byli celá léta uzavřeni v celofánu, aniž jsme to věděli, a najednou se roztrhl."

Slova, slova, pak pro změnu slova, klišé a zase slova. K činům se dostává teprve April, Frankův pasivně agresivní postoj přejití od slov k činům nedovoluje - a tak to pokračuje dál, když už i April pochopí, že její sny o Paříži mají stejnou šanci na vyplnění jako touha tří sester (není to málo, Antone Pavloviči?) po Moskvě a že na Revolutionary Road k žádné revoluci nedojde, ba že se nebude konat ani evoluce, leda pomalé umírání na úbytě, tím spíš, že záminkou pro status quo se stává její nečekané těhotenství. Přání vzít věci aspoň jednou do vlastních rukou je každým dnem větší - a tím i nádech budoucí tragédie.

"Co se stalo? Dostals strach nebo co? Rozhodnul ses, že se ti tu přece jen líbí? Rozhodnul ses, že je ti tu v té staré Zoufalé Prázdnotě nakonec přeci jen dobře nebo - páni, tím to je! Podívejte se na ten jeho výraz! Copak se děje, Wheelere? Že by přihořívalo?"
(...)
Jenže John ještě neskončil. "Hej, za jednu věc jsem ale rád," řekl, zastavil se poblíž dveří, ohlédl se a začal se znovu smát. Paní Givingsová myslela, že umře, když namířil svůj dlouhý žlutý ukazováček na Aprilino mírně se zaoblující těhotenství. "Víte, za co jsem rád? Jsem rád, že nebudu tohle děcko."

Jak říká jedno staré židovské přísloví, nejšťastnější jsou ti, kteří se nikdy nenarodí, a v téhle chvíli už je málo těch, kteří si nemyslí, že Wheelerovic potomek by měl štěstí značnou porci. Ale možná hraje jen přílišný vliv můj dlouholetý názor, že manželství je přežitek a největším vynálezem všech dob je antikoncepce, který zatlačuje do pozadí fakt, že vševědoucí blázni, v tomhle případě John Givings, kteří jako jediní vidí pravdu ma mají odvahu ji říct naplno, se už poněkud přežili.
Není to příjemné čtení. Je to čtení ledové, zlé a nutící se škrábat, protože škrábat se má ten, koho svědí, a v tomhle případě jako bychom všichni někde chytili svrab. Ale přečtěte si to. A na svědění je dobrý nálev z anděliky lékařské, mimochodem.

Karpatské poznatky

1. Nejčastější poslední slova pronesená v rumunských horách zní: "Ty jsi ale roztomilej pejsek..." Pokud toho dne dělám večeři já, je to: "Tak dobrou chuť!"
2. Pokud někdo zahlásí: "Odtud to potrvá zpátky do tábora maximálně hodinu," připravte se na to, že toho dne už se nevrátíte vůbec nikam. Pokud něco podobného dotyčný pronese znovu, zabijte ho. Schovat mrtvolu v Karpatech je celkem hračka.
3. Důležité upozornění pro každého módního ignoranta mého typu: bledí tmavovlasí lidé jako jsem například já, vypadají v čemkoli jako nerdi. A v zelené jako magoři na výletě.
4. Sníst noky s brynzou v zakouřené salaši ze špinavého talíře, který jste si museli vybojovat na nepřátelském psovi, není dobrý nápad, zato to bude nejlepší jídlo vašeho života.
5. Digitální fotoaparát může posloužit jako znamenitá ruční zbraň na způsob řemdihu. Jen to vyjde poněkud draho.
6. Studená Němka je definitivně lepší než zteplalé rumunské pivo.
7. Pokud jste si dík zkušenostem z minulých let mysleli, že se pro společné bydlení nenajde nevyzpytatelnější sestava než váš bývalý a současný partner s vámi v jednom stanu, pak se připravte na zjištění, že bydlet v děleném stanu s patologem, učitelem a pojišťovacím úředníkem přinese ještě víc překvapení.
8. Šéf výpravy (můj zploditel) a jeho dlouholetý kamarád a spolupachatel našich šílených podniků rok od roku víc a víc připomínají Spencera a Hepburnovou. Otázkou je, který z nich
je Hepburnová.
9. Moje matka není jediný zdravotník, který nenávidí nemocné a zraněné lidi.
10. Všichni zdravotníci nenávidí nemocné a zraněné lidi.
11. Včetně veterinářů.

Pohoda, klídek, leháro

Z důvodů odběru krve a dalších blíže nespecifikovaných tekutin jsem dorazila do pracovního procesu později a propásla tak hlavní novinky dne. V první chvíli jsem se o to nestarala, protože bylo potřeba doplnit energii, ztracenou podlým lékařským požadavkem dostavit se k odběrům nalačno, takže jsem v zájmu celého okolí (nenajedená Faidra rovná se velmi nevstřícná Faidra) napřed schroustala medový croissant a jablko. Když mi začalo být divné, proč nikoho neslyším řvát, dupat, mlátit hlavou do zdi a tiše vzlykat, optala jsem se Lucky, co se děje.
Lucie si s požitkem zapálila Marlborku a spolu s kouřem se z ní vyřinuly zajímavé informace. "V noci umřela paní Cestková a vrchní ráno zavolala, že ji bolí v krku. Tak volám ředitelce a zved to její manžel, že prej spadla ze štaflí. No řekni sama," mávla rukou k obloze, "není den jak malovanej?"
Podívala jsem se na nebe, kde se vrstvila mračna v barvě ocelové šedi, kobaltové modři a půlnoční černi.
"Je," souhlasila jsem.

Úřední šiml žije, kobyly na vedoucích pozicích také. A vesele plodí stádečka kriplů.

Rozšířené a životem ověřené úsloví o nepřítomnosti ateistů v zákopech se podle všeho vztahuje i na jiné situace. Kupříkladu na další vydání metodických pokynů z krajského odboru, které vykrmilo ta stávající do podoby jednosvazkového vydání Bible, Koránu, Talmudu, Upanišád a Knihy proměn a které nadřízené osoby berou nebo předstírají brát tak vážně, jako by se o takový ekumenistický počin vskutku jednalo, pokud si tedy dokážete představit kombinaci papeže, ajatoláha, ortodoxního rabína, bráhmana a Laa'c. Prostý lid personální nedosáhl tohoto osvícení, ale za dílčí úspěch se dá pokládat, že ateistů mezi námi nikdy více není. Aspoň zatím totiž kdokoli vystavený posvátnému spisu padl na kolena, obrátil svůj hříšný zrak k nebi, roztrhl roucha svá (případně erární), počal rváti si vlasy a nastal veliký pláč a skřípění zubů, přičemž mezi vzlyky a skřípáním zaznívala prastará otázka Proč... Ty to, Bože, živíš z našich daní.
Asi mi při návratu do pracovního procesu měl pohled na shrbené, šedivé a šourající se postavy, mumlající slova, mezi kterými se s jistým úsilím dala rozeznat "Bůh mi odpusť anebo neodpusť, to je jedno, já je zabiju," připadat přece jen trochu nápadný, ale považovala jsem to za typickou ukázku stavu zaměstnanců během celého roku a kulminujícího o dovolených a nevěnovala jsem tomu valnou pozornost. Mea maxima culpa, protože vzápětí se na mou nehodnou hlavu snesly hromy a blesky, neboť jsem nepřipojila písmo své nečisté ruky k písmu víc než svatému. Jo, prostě jsem nepodepsala žádnou z asi dvaceti částí těch plků, jejichž produkováním se uměle zvyšuje zaměstnanost. Se stejným výsledkem, jako když umělým kytkám přidáváte dávky umělejch sraček.
Moje zbabělá výmluva, že mé podpisy na Dvou miliónech slov chybí, protože jsem měla deset dní dovolenou, byla po zásluze odmrštěna s tím, že to nikoho nezajímá. Opáčila jsem, proč se mě tedy ptají a snaživě jsem dodala, že moje dovolená zajímá přinejmenším mě. Bylo mi vysvětleno, že tohle není žádná legrace, s čímž jsem vyjádřila svůj bezvýhradný souhlas a nadhodila jsem, že kupříkladu Adéla ještě nevečeřela je sranda daleko větší. Byla jsem důrazně upozorněna, že švejkování není konstruktivní strategie. Přispěla jsem do mlýna s troškou, že na tom něco je a že osobně vyznávám strategii hit and run. Upřeně jsem přitom hleděla na protistranu, protistrana to ovšem pochopila jako narážku na to, že švejkuje ona, vrazila mi ten canc do ruky s doporučením, ať si to PEČLIVĚ nastuduji a ČITELNĚ podepíšu nebo budou NEBLAHÉ následky, a dala se na úprk, než jsem stihla nadhodit, že Švejkovi se tady podobá spíš ona s tím nepatrným rozdílem, že Švejk blbce jenom hrál. Bohužel jsem se právě pokoušela nebýt sražena vahou dokumentu na kolena a přiznávám, že pud sebezáchovy zřejmě také sehrál svou roli.
Odklidila jsem se s tištěným slovem k fontánce, ačkoli mě přihlížející upozorňovali, že jediným přiměřeným místem, kam se s metodikou uchýlit, je jiná porcelánová nádrž s vodou, neboť pouze a výhradně tam mohou metodické listy dojít svého správného uplatnění. Zaplašila jsem bezvěrce zaklínadlem "tak za chvíli na obědě, jestli si po tomhle radši neuložím půst," nasadila jsem urputně zamyšlený výraz (dosáhla jsem ho tak, že jsem se v duchu rozhodovala, zda se k minisukni s červenočernou kostkou hodí spíš bílé podkolenky a černé sandály, nebo tělové punčochy a semišové kozačky) a dala jsem se do čtení.
Náš podnik oplývá pestrou skladbou zaměstnanců nejrůznějších oborů a vzdělání, které sahá od základního po postgraduální, ovšem spis je vzácně ujednotil, protože ho nepochopil vůbec nikdo. Za sebe mohu říci pouze tolik, že mě na třetí stránce napadlo, jaká je škoda, že tohle neměl po ruce Václav Havel před pár desítkami let, když psal Vyrozumění. Měl by výrazně usnadněnou práci, protože ptydepe by měl přímo před očima coby zdroj spolehlivé inspirace. Otázka je, zda by se ve výsledku jednalo o absurdní drama nebo spíš o horor o vražedném šílenství, které za bílého letního dne zachvátilo personál jednoho nejmenovaného ústavu. Pak už jsem nalistovávala výhradně stránky s kolonkami pro podpisy, snažila se ignorovat fakt, že v polovině už křeč v mé podpisovací ruce připomíná křeč v pravici puberťáka nad fotkami Megan Foxové, a přemítala, jestli je gramotnost opravdu tak skvělý vynález, jak se tvrdí. Když mi naše rehabilitační sestra Káťa přišla zkontrolovat základní životní funkce, našla mě zhroucenou nad stránkou o auditech zaměřených na kvalitu práce, kterou jsem neprozřetelně přečetla, a promtně složila lyrickoepickou báseň začínající slovy Na kontrolu kvality budou chodit audity.
"A censored hádej třikrát," vzplanula spravedlivým rozhořčením, "kdo bude mít na krku censored občerstvení a dělání censored dvorního šaška, až se sem ti censored přihrnou dělat censored machry."
Já to pořád říkám, že kdyby blbost kvetla, tak sem můžou jezdit školské výpravy místo do botanické zahrady.

Nadpis se nekoná. Pro naši rodinu se nadpis vymyslet nedá.

Můj nepraktický lékař a kamarád v jedné osobě o nás tvrdí, že jsme rodina tichých bláznů. Dovolte, abych tuto sprostou pomluvu dementovala. My jsme rodinou velmi hlasitých bláznů.
Když jsem si to dnes přihasila k rodnému domu, měla jsem v úmyslu prolít slzu dojetí, ovšem při pohledu, který se mi naskytl, jsem usoudila, že záhy bude prolita trochu jiná tělesná tekutina. Matka stála před otcem, na sobě bikiny, pod jednou paží osušku, pod druhou britského modrého kocoura Gregoryho, a právě mému zploditeli cosi zuřivě sdělovala a mávala přitom rukou. Naneštěstí si k tomu zvolila tu, kterou svírala nebohou šelmu, takže osudu odevzdaný britský aristokrat připomínal český hadr.
"Tvůj otec," ozřejmila mi máteř, když si všimla, že chvíli stojím opodál, "koupe kočky."
Než mi došlo, že tím nemá na mysli, že by táta lákal pohledné mladé dámy do odlehlých motelů nevalné pověsti a tam je hanebně házel do vany, prožila jsem okamžik nejistoty ukončený zjištěním, že Greg připomíná hadr z více než jednoho důvodu.
"Třeba se mu to líbí," řekla jsem. "Teda že se to líbí Gregovi."
Máma po mě vrhla stejný pohled, jakým reagovala na mé vysvětlování na střední škole, že ty fotky od Honzy, na kterých se rozvaluji, posedávám a postávám v oděvu méně než dostatečném, jsou přece UMĚNÍ.
"Tady nejde o to, komu se to líbí nebo nelíbí," zvýšila pro jistotu hlas, "ale o to, že kočka schne třeba taky dva dny."
"Blbost!" dostal se po delší době ke slovu táta. "Choděj snad kočky s deštníkem?"
"Nechoděj, žádná kočka nechce ven, když prší," řekla jsem. "A ten fór s deštníkem se říká o bobrech."
"Bobry do toho netahej," zasáhla matka rázně. "Bobr je snad něco jinýho."
"Taky mám ten dojem," pravil jediný přítomný muž. Greg se nepočítá, ten je vykastrovaný.
"Nechte bobry bobrama," zvýšila opět hlas máma, dosáhla ale pouze toho, že se kolemjdoucí začali podezíravě otáčet po tom, co jim muselo připadat jako sexuálně poněkud alternativní domácnost. "To, o čem se bavíme, je kočka. Moje kočka. Můj kocour," opravila se, když ji zmítající se Greg zasáhl drápy na rameni. "A já nechci, aby moji kočku - kocoura - někdo máčel, takže ten chudinka je úplně vyjevenej a navrch se nastydne! Ať si koupe tu svoji krysu a moji kočku nechá na pokoji!"
"To není žádná krysa, to je psoun texaský," hájil svého domácího mazlíčka otec.
"Dobře, tak si koupej svoji texaskou krysu a moji kočku nech na pokoji!"
Psouna texaského jsem před dvěma lety pořídila otci k narozeninám, když se ve slabé chvilce (bylo mu slabo po kombinaci tokajského a skotské - tak to holt dopadá, když někdo vede souběžně jednání s Maďary a Brity) svěřil, že by rád nějaké malé, milé, nenáročné zvířátko. Psoun není velký, rozměry krysu opravdu připomíná. Je i celkem milý, na pohotovost jsem proto, že mu po kousnutí nešlo zastavit krvácení, otce vezla koneckonců jen jednou. A náročný taky moc není, stačilo mu rozhlodat jen sedačku, linku, křesla a záclony. Psoun ze všeho nejvíc připomíná sviště, případně obtloustlou veverku s malým a nehuňatým ocasem. A říká se mu psoun, protože se hlasově projevuje něčím, co má znít jako štěkání. Tátův psoun se jmenuje Kvak, protože se hlasově projevuje čímsi, co zní jako "kváááááááááá!" A teď se v tom vyznejte.
"Uznej ale, že pookřál," nevzdával se táta.
"Jestli si pookřání představuješ jako ,vypadám jak utopená krysa a taky se tak cítím,' tak nejspíš jo," dostala se znovu do ráže máma, která má k většině myšovitých tvorů odpor od přírody a vyostřený od doby, kdy jsem někde v jedenácti letech přitáhla domů svého prvního potkana a mamince jsem namluvila, že je to pískomil kavkazský. "Jdu se na střechu opalovat a toho chudáčka už nenechám, aby se k tobě přiblížil."
"To s tou střechou není blbej nápad," ožil tatínek a znaleckým okem zkoumal nátěr. "Kdybych ti dal s sebou štětku..."
"Jedině gigola," zmařila mu naděje bleskově mamka z třetí příčky žebříku. "Kolikrát ti mám říkat, že do trojky jdu jedině v případě, že to bude ve složení chlap-já-chlap."
Mami, nemůžeš to ještě zopakovat?" zeptala jsem se. "Myslím, že tady v ulici by se mohl vyskytnout ještě člověk nebo třeba dva, co tě náhodou neslyšeli."

Je třeba zabít Davida. A ředitelku.

Dlouho jsem si myslela, že pomyslného Mount Everestu pitomosti dosáhla vládkyně našeho ústavu už kdysi dávno, když nás seřvala před nastoupenou jednotkou, že se nemohla dostat na uzavřené oddělení a že uzavřené oddělení musí být přístupné. "No jo, udělat uzavřený oddělení přístupným je holt úkol pro chytrou horákyni a ne pro blbce jako my," zamumlala potichu kolegyně a tím to uzavřela. Bohužel ne oddělení a už vůbec ne říďu.
Poslední dny se nesou ve znamení zmatku, jak už to tak o dovolených bývá, každý je rád, že je rád, a na konflikty vcelku nezbývá čas ani síly, takže jediným vyrušením z plynulého bordelu bylo horování naší převazové sestry Ivany o koncertu Michala Davida, který čerstvě navštívila: "Mně se vám dělalo až špatně (hurá, aspoň někdo tady má vkus, myslela jsem si naivně), jak to bylo krásný!" Zajímavá formulace... a svým způsobem jí trochu závidím, co jí stačí ke štěstí. Ale přejme jí to, holce. Ovšem naše poklidné hnití bylo přerušeno návštěvou naší milované představené, která se neválí u vody, jak by se to dalo u normálního člověka na dovolené předpokládat, naopak se podle všeho doma nudí a hlavou jí běží děsivé představy, kterak podnik bez jejího dohledu upadá (což není příliš vzdáleno od pravdy, ale rozhodně upadá méně než pod jejím dozorem), a také uvědomění si, že už jsme se asi čtrnáct dní nedusili v jejím kanclu. Pročež po Davidově vzoru uspořádala koncert svého evergreenu Peníze nejsou a nebudou, obohacený singlem Šetřit se musí s refrénem Jinak to nejde. Narychlo svolané obecenstvo sedí a tupě čumí, protože už nemá sílu se ani rozčilovat. Sílu v sobě najde až k závěru, kdy se ředitelka rozpomene, že každý diktátor hodný toho jména uměl své práskání bičem osladit, tudíž nasadila úsměv číslo čtyři zn. laškovný a pronesla: "Ale abyste si nemysleli, že mám pro vás jenom samé špatné zprávy. Mám jednu moc pozitivní. Od naší Brity nám zbylo jedno štěňátko, tak kdybyste měl někdo zájem?"
Kdyby tak věděla, že všichni, kdo máme psy, jim doma ukazujeme její fotku a křičíme: "Trhej!"

Dvojitá porce a dvojí měřítko

Jak se tak prodloužený víkend blíží a dík dovolené vedoucích míst mají dělné myši a kancelářské krysy pré, zaobírám se myšlenkou na zlatý hřeb pracovního dne. Ano, uhodli jste, je to oběd. Jakmile podmínky v zaměstnání zastíní amazonskou džungli, což je v posledních dnech setrvale, obvykle nemám moc hlad, ale zjištění, že jsou na programu těstoviny se sýrovou omáčkou, dalo zapomenout na leccos kromě vábně vonícího obsahu talíře.
Takže sedím, žvýkám, tvářím se orgasmicky a vůbec si hledím svého, když tu ke mně napochoduje kolegyně Lucie, aby mě oblažila nějakou svou moudrostí. V duchu si povzdechnu a připravím se na cokoli, ale na jisté věci se prostě připravit nedá.
"No fuuuj!" zapiští Lucka při pohledu na horu na mém talíři. "Sýr? Holka zlatá, víš, jak mléčný výrobky a sejra speciálně zahleňují organismus? Měla by sis na to dávat pozor. Tak zatím čau, já si jdu zakouřit."
To o zákazu sňatků mezi blízkými příbuznými už jsem tu někdy psala, ne?

Na umístění záleží

"Ošetřovatelský anamnézy jsou ve druhým šuplíku na denní místnosti v prvním patře, individuální plány u mě na stole, diagnózy budou na sesterně a já jdu na oběd," vysypala jsem ze sebe před Pavlínkou.
"Koukám, ty to máš všechno v hlavě, viď?"
"Broučku, ani ne tak v hlavě, jako u prdele."

Pravidelná dávka ranně-pracovní krize

Kontroluju, zda jsem odeslala pracovní životopis na správné adresy a synchronizovaně u toho svěřuju kamarádovi, jak na mě má už každá zmínka o krizi účinek zhruba srovnatelný s přenosem z poslanecké sněmovny. A jestli pro mě nemá nějaké povzbuzení.
Krycek, evidentně trpící potřebou vykompenzovat si odpadnutí hodiny dějepisu a ztrátu možnosti vyprávět stádu zívajícího, pod lavicí čtoucího a u vody a na jiných místech v duchu dlícího studentstva o tom, že se to Napoleonovi u Waterloo tak úplně nepodařilo, reaguje okamžitě.
"Posledně to sice trvalo sedm let, ale pak to skončilo jak mávnutím proutku a průmysl se parádně rozjel. To se tak ve válce stává."
Taky zbožňujete, když vám někdo hned po ránu vlije optimismus do žil?

Pana Zajíce poznáte snadno

Místo: práce.
Čas: něco po desáté dopolední.
Činnost: telefonní hovor o novém klientovi.
Já, ve snaze něco od sociální pracovnice vyzvědět: "A jak pan Zajíc vypadá?"
Kolegyně Pavlínka, toho času žvýkající jablko na mém stole: "No, určitě má dlouhý uši, krátkej ocas a velký zuby..."
Na druhém konci drátu: socka nechápavě poslouchá řehot následovaný dušením a boucháním do zad a dochází k závěru, že v instituci, kde je šílený už i personál a nijak se tím netají, nemá perspektivní zaměstnanec co pohledávat.

Day 1 - Your favorite song

Na několika sousedních blozích se objevilo tohle téma a jakkoli sestavování žebříčků a seznamů nepatří mezi moje nejoblíbenější koníčky, tahle myšlenka se mi zažrala pod kůži jak podebraná tříska, jen zatím tak nebolí. Nejsem si jistá, co, kolik a jak spolehlivě vypovídá o člověku to, co poslouchá, nač se dívá a co čte, ale všechno něco vypovídá a záleží na pozorovateli, jak dokáže oddělit zrno od plev. Zato jsem si jistá, že v mém případě bude to obilné třídění občas připomínat siláž s mnoha tvrdými zrníčky a nepříjemnými hloubkami. Už proto, že moji oblíbenci se zpravidla nerekrutují z těch nejsoučasnějších a moje oblíbené písně/filmy/knihy/obrazy z těch nejoptimističtějších. Daleko spíš tam najdete to, co většina shledává odpudivým, depresivním a morbidním a co já shledávám smířlivým, uklidňujícím a síly nabuzujícím, jako je jeden z posledních songů muže v černém. Johnny Cash v následující písni zpívá o bolesti, o tunách a nákladních tankerech bolesti a já do sebe tu bolest nasávám a proměňuji. Mytologická Faidra byla člověk jako každý z nás a neživila se bolestí, ona v ní jen žila. Ale možná se po smrti proměnila něco, co jí žilo.

http://www.youtube.com/watch?v=SmVAWKfJ4Go

"Svět má patřit bláznům," pravil prý Pavel z Tarsu.

"Už dávno patří," cedí skrz zuby Faidra z Knóssu, plahočící se v odpoledních hodinách po schodišti vyprojektovaném spolu se zbytkem budoby architektem z Marsu. Ať mi někdo zkusí vysvětlit, jak jinak by v budově určené především starým a nepříliš zdravým lidem mohla existovat skleněná střecha, díky které se mnohými vymodlený první teplý den po době ledové mění celý vnitřek ve skleník na orchideje. O detailech v podobě místností, v kterých se bez problémů otočí nanejvýš středně vzrostlý čivava, nebo bludišti schodišť, v kterých bloudí i otrlý zaměstnanec, natož klientela provázená životem pány Alzheimerem a Parkinsonem, raději nemluvě.
V kanclíku se převléknu z trička usvědčujícího svou majitelku z toho, že si místo oběda švihla maratón, a loupnu toužebným okem po větráku v koutě. Pokušení zaháním připomenutím, že jsem se právě asi po čtvrt roce konečně zbavila rýmy, chopím se hory pomůcek na hodinu ergoterapie a tempem připomínajícím spíš nedělní vycházku slimáka po sobotním flámu nežli krok energické mladé dámy vykročím ze dveří. Namáhavě šilhám ve snaze dohlédnout přes tu hromadu, kam že to vlastně šlapu, sním o chvíli, kdy si odpočinu na trekkingu v rumunských Karpatech a přesně podle hesla, že lenoch se nejdřív strhá, mi dva metry před pracovní místností polovina nákladu spadne a druhou polovinu v panice odložím, aby ji nestihl stejný osud.
Sbírám, kleju a potím se, dokud se nedostaví náhlý pocit, známý býložravcům, tajným agentům a tichým bláznům, totiž že jsou sledováni. Vzhlédnu a setkám se s pohledem údržbáře balancujícího na štaflích, který v reakci na můj pohled vychrlí záplavu nesrozumitelných slov.
Nemám zubařskou praxi, abych byla s to porozumět člověku s cizími tělesy, v tomto případě hřebíky, v ústech, takže ten chudák musí hřebíky vyplivnout do dlaně a ohrozit tak svou stabilitu, aby mi vysvětlil, že dělá místo na dárek.
Tvářím se zřejmě ještě o něco nechápavěji, než je u mě zvykem, protože jeden z mála mužů v našem podniku musí na několik minut rezignovat na pracovní úkol, aby mi objasnil fakta.
"Nějakej místní umělec potřebuje protislužbu, takže věnoval sponzorskej dar. Je to jeho vlastní obraz a ten krám je tak velkej, že to jeden hřebík nemůže v životě udržet."
"Jo," poskytne intelektuálně vyčerpávající odpověď Faidra.
"Počkejte, až to uvidíte. Podle mě by to mělo viset u vchodu a děsit nezvaný návštěvy, ale ředitelka rozhodla, že to bude viset tady. Jo, a jmenuje se to Čas temného světla, abych nezapomněl. Vedení myslí, že by to mohlo lidi povzbuzovat."
Já si zase myslela, že sňatky mezi blízkými příbuznými jsou dávno zakázané...

This is the end of story, my friend... For now.

"Proč ve filmu musí být každý homosexuál buď zženštilou karikaturou nebo vzorem všech ctností? Obojí je blbé klišé."
Tak praví jeden uživatel ČSFD ke komentáři k jinému filmu s příslušnou tématikou a ač s ním nesouhlasím (znám a viděla jsem řadu filmů, jejichž protagonisty nelze zařadit ani k jednomu, ani k druhému typu), jsou případy, kdy to tak skutečně vypadá. Idealizaci postavy Harveyho na jedné straně a určitou parodii gay komunity na straně druhé vytýkají Milkovi i další diváci a kritici. Nemluvě o často zaznívané námitce, že k ženám se film chová dost macešsky (v tomto případě spíš otčímovsky) a až na jedinou výjimku v něm nespatříme ženu účastnící se hnutí za práva homosexuálů.
Takže asi takhle... Po letech běsnění při sledování historických a biografických filmů nad tím, jak často tvůrci zacházejí s historickými fakty s jemností a úctou společensky unaveného rasa, jsem posléze dospěla natolik, že mi došlo, že musím rozeznávat autorský vhled od zfalšované a manipulativní filmařiny typu majora Zemana a jeho družiny mužů na radnici a žen za pultem z okresu na severu. Komplexní pohled na život konkrétní osoby v rámci filmu a jeho možností je věc mimořádně obtížná, v mnoha případech asi vyloženě nemožná. Přesto se dnes málokdo pozastaví nad tím, že díky Peteru Schafferovi a Miloši Formanovi bude Antonio Salieri zřejmě už navěky žít v paměti lidstva jako diletantský a závistivý a ve výsledku vražedný intrikán a Mozart coby nevázaný rokokový hejsek s poznávacím znamením "smích, při kterém padají došky ze střech," třebaže podle toho, co víme, se pravda nachází někde jinde. Je těžké rozhodnout, kde by měla vést hranice mezi uměleckou licencí a bezostyšnou lží, už proto, že taková měřítka máme nastavená každý jinak, ale možná bychom se mohli shodnout, že takovou hranicí by mohla být zjevná lež a manipulování s událostmi takovým způsobem, že vyznívají zcela jinak a kolikrát opačně, než se původně udály. Nic z toho jsem v Milkovi ani po prostudování pramenů neobjevila. Film bezesporu mnohé krátí, zjednodušuje nebo vynechává, ale nepřekrucuje je, aby se mu hodily do krámu, jen je přizpůsobuje filmovému médiu s vědomím, že lidský život se vším všudy nacpete do dvouhodinového filmu s tak mizivou šancí na úspěch, že vedle toho příslovečné projití velblouda uchem jehly vypadá směšně jednoduše. Neuchyluje se ani k snadnému podání hlavního hrdiny coby oběti homofobie a netolerance a nevyhýbá se faktu, že šlo o politickou vraždu, kdy navíc Milk nebyl jedinou obětí, jakkoli by k tomu iniciativy po Milkově smrti a jeho obraz v očích jeho následovníků mohl svádět. Ačkoli je Milk zobrazen sympaticky, bez větší námahy na něm objevíte řadu chyb a slabostí, které jsou nikoli hluchou ozvěnou slabostí a chyb obecně lidských a doplňují se i s hnutím, které iniciuje, tudíž když například propaguje myšlenku, aby ohledně své orientace každý vyšel s barvou ven, je přitom konfrontován s vlastní minulostí, kdy zapíral sám sebe i své partnery. A takových okamžiků není málo. Nedotčeno nezůstává ani Milkovo politické já: platné klišé o mladých revolucionářích a starých reakcionářích je v jeho případě obráceno naruby a i jinak se Milk rychle adaptuje na politickou realitu vyžadující prostředky, které - snad - posvětí účel. Historický Milk byl nejednou obviněn z prospěchářství a některých dalších nepříliš populárních kroků, jakým je například spojenectví s náboženským vůdcem Jimem Jonesem, jenž své stoupence podnítil k hromadné sebevraždě, kterou spáchalo více než 900 lidí včetně Jonese jen několik dní před Milkovou smrtí. Jenže život a politika nejsou andělsky čistým prostředím, kde se nemáte šanci umazat. Na špínu ulpěnou na vás stačí i projít kolem špíny někoho jiného a jelikož si dovoluji pochybovat o tom, že by některý z mnoha politiků, kteří byli s Jonesem ve spojení, schvaloval smrt téměř tisíce lidí, odkazuji to do skupiny moudrostí generálů po bitvě. Pokud Milk měnil v průběhu let své názory a postoje, nedělal nic, co neděláme všichni dnes a denně, aniž bychom k tomu měli důvody typu vietnamské války nebo Richarda Nixona v prezidentském úřadě. Kdo se pozastaví nad tím, že Lawrence Ferlinghetti, Allen Ginsberg nebo Gregory Corso coby důstojní bělovlasí pánové přebírali literární ceny, čestné doktoráty a pozvání od právě toho establishmentu, do kterého svého času tak vášnivě tepali, abych se nevzdálila ze sanfranciské revoltující scény, protože jinak by takových příkladů byly tisíce?
Pokud jde o výtku, že jediné ženy, které se ve filmu objeví, jsou Whiteova manželka a Anne Kronenbergová, Milkova šéfka kampaně, a že to je důkaz nenávisti a odporu gayů k ženám jako takovým, tak téměř stoprocentní absence žen v Milkově hnutí je historický fakt. Nesmíme zapomínat na to, že gay aktivisté nebyli a nejsou jediným hnutím za občanská práva a že souběžně s jejich aktivitou probíhaly mnohé další. Ano, většina lesbických žen, které cítily nutnost nechat veřejně zaznít svůj hlas, se realizovala v emancipačním hnutí. I tak bývá namítáno, že dámy jsou ve srovnání s mužskými hrdiny upozaďovány paradoxně i na tomto za toleranci a rovné příležitosti bojujícím křídle a že příběhů o mužských homosexuálech se píše natáčí podstatně víc. Ale kdo ví, možná se jednou dočkáme životopisného filmu o islandské premiérce Johanně Sigurdardóttir. Bez toho, aby ji předtím někdo musel zabít.
Nemístné vtipy stranou a bez ohledu na to, že události v době Milkovy premiéry smutně korespondují s událostmi ve filmu i v historii (v listopadu 2008 byl coby dodatek k ústavě odhlasován takzvaný Článek osm, který v Kalifornii vymezuje pojem manželství jako věc možnou jen mezi mužem a ženou, nebo fakt, že současný americký prezident má ke stejnopohlavnímu svazku postoj přinejmenším rozpačitý, což mu ovšem nebránilo nechat si volební kampaň financovat mediálním magnátem Davidem Geffenem, který se svou orientací nikterak netají), jsem osobně daleka toho, abych Milka vnímala jako film o homosexualitě a politice, konečně jsem filmy striktně soustředěné na jedno jediné téma nikdy nepokládala za skutečně dobré. To, co si myslím, vystihují Harveyho závěrečná slova, která svěřuje v potemnělé kuchyni svému diktafonu jako pomyslnou poslední vůli: "Žádám vás, abyste v hnutí pokračovali. Nejde o osobní prospěch, ego, získání moci. Jde o nás tam venku. Nejen gaye. Jde o černé, Asiaty, o staré a nemocné, O NÁS. Bez naděje to nedokážeme. Vím, že nemůžete žít jen o naději samotné, ale bez naděje není života, který stojí za to žít. Musíte jim dát naději... Musíte jim dát naději."
Aneb jak se praví v jiném filmu: strach vězní, naděje osvobozuje.

Poznámka: původně psáno jako recenze a zamyšlení v jednom pro jiné místo a příležitost, posléze přepracováno pro mé soukromé bludiště. V každém případě však děkuji panu N. Strauberovi za nezištnou pomoc a podporu při psaní.

Milk's story vol.2

"Privacy is our enemy."
Je třeba si uvědomit, že představy spjaté s Kalifornií minulých let coby s ostrůvkem bohémské svobody v moři zapšklé středostavovské pruderie jsou poněkud nadnesené. Ano, San Francisco a jeho okolí se stalo centrem nejprve beatnického a posléze hippiesového hnutí a revolty proti konzumní generaci, místem protestních pochodů, veřejných čtení a alternativního života, epicentrem zemětřesení, které se rozšířilo do zbytku země a světa. Ale nic není zadarmo.
Diskriminace lidí s homosexuální orientací nebyla jen něčím, co se stávalo, byla to zavedená praxe. Pokud jste se s ní netajili, mohli jste takřka najisto (jako vždy a všude záleželo na konkrétních lidech) očekávat nucenou asimilaci, převýchovu a psychyatrickou léčbu, pokud jste byli dosud dětmi. V případě, že jste stihli dospět, jste se mohli těšit na vyloučení ze školy, vyhazov z práce, každodenní urážky a napadání bez možnosti hledat zastání a pravidelné policejní zátahy v místech, kde jste se scházeli (v Milkovi záběry z jedné takové akce vidíme v úvodních titulcích k filmu). V roce 1969, rok předtím, než začíná děj Milka, došlo k tzv. stonewallskému vzbouření, kdy se gayové po brutálním zátahu v baru Stonewall poprvé otevřeně postavili proti své perzekuci. V následujících měsících došlo k prvním protestním pochodům proti diskriminačním postojům oficiálních míst, vznikly první gay organizace a ve výročí protestu se ve čtyřech městech (New York, Chicago, Los Angeles a San Francisco) konala první Gay Parade, pro LGBT komunitu dodnes svátek.
Což nic neměnilo na tom, že od roku 1952 byla homosexualita americkými psychiatry řazena mezi duševní choroby (což dávalo rodinám možnost nutit své černé ovce k "léčbě") a v tom seznamu zůstala jednadvacet let. A že v oné liberální Kalifornii byla trestným činem až do roku 1976.
Harvey a Scott tedy nevyhnutelně přicházejí na to, že život a lidé jsou všude stejní a že někde sice může být chleba měkčí a vábněji vonět, ale ve výsledku má tak jako tak dvě kůrky - a ty mohou být pěkně tvrdé.

"My name is Harvey Milk and I'm here to recruit you!"
První mráček na nebi se objevuje s výhrůžkou, že policie má pravomoc kdykoli Harveyho a Scottův obchod zavřít, protože i v San Franciscu "platí Boží i lidské zákony" a sanfranciská policie s radostí vymáhá oba. Zatímco Scott rezignovaně konstatuje: "Je to tu úplně stejný jako kdekoli jinde, nenávidí nás," Milk se vrhá do boje; do vytváření čehosi, co by někteří nazvali gay mafií, vlastní obchodní asociace v opozici proti zavedeným konzervativním praktikám ("Myslel jsem, že jsi republikán" - "Jsem hlavně obchodník").
Castro Camera se etabluje nejen jako obchod s kontakty v širém okolí, ale především jako centrum a útočiště pro všechny s pocitem cizinců ve vlastní zemi. V bezprostředním sousedství silně nábožensky a tradicionalisticky orientovaných čtvrtí vzniká svobodomyslná komunita, ani tváří v tvář každodenní realitě diskriminace, podezírání a policejní brutality neztrácí odhodlání žít i v nepřátelském světě naplno a bez přetvářky. A Harvey Milk je jejím neoficiálním, zato právoplatným vůdcem, skutečným Mayor of the Castro Street.
Poté, co policejní zákrok proti dvojici gayů skončí smrtí jednoho z nich, si Harvey uvědomuje, že žít svůj život někdy nestačí, že k životu je třeba naděje. A k udržení nadějí při životě je zase potřeba, aby se aspoň některé z nich staly realitou. Černošské a čínské čtvrti využívají práva volit své kandidáty ze svého středu, aby hájili jejich práva, stejně tak ženské organizace, proč tedy nepostupovat stejným způsobem?
Castro Camera se krom lidského stává i politickým centrem, snaha o individuální štěstí a svobodu přerůstá v hnutí za práva celé komunity, zákulisní tahání za nitky, jehož symbolem je gay vydavatel prestižního deníku Advocate, se mění v otevřený boj s odkrytými kartami. Po sérii neúspěšných kandidatur se konečně ta hlavní karta obrací a Harvey Milk se stává radním San Francisca a zároveň prvním politikem na světě otevřeně se hlásícím k homosexuální orientaci. Jako všechna vítězství je ovšem i toto vykoupeno obětmi, v tomto případě vztahem se Scottem, který nevydržel Milkovo neustálé vytížení, a vědomím, že bitva sice skončila, ale válka teprve začíná.
Nad sysifovskou prací Milka a jeho věrných, jež se často hroutí v okamžiku, kdy už to vypadá, že vítězství je na dosah, a zatím je nutné začít znovu od začátku, visí další metafora z antických mýtů, a sice Damoklův meč ustavičné hrozby, že se věci vrátí do původního stavu, případně se ještě zhorší. Nejde jen o nejkřiklavější důkazy v podobě vlivných odpůrců práv gayů, ať už silně nábožensky vystupující zpěvačky Anity Bryantové, jejíž neblaze proslulé tažení Save Our Children využívalo předsudku, že homosexuálové zneužívají děti, případně je mohou převychovat k vlastnímu obrazu ("kdyby děti vždy napodobovaly své učitele tak, jak říkáte, chodilo by kolem nás mnohem víc jeptišek") nebo kalifornského politika Johna Briggse, jehož Návrh šest stál na podobných základech a usiloval o propuštění homosexuálních zaměstnanců kalifornského školství. Zde se nelze nezmínit o kroku Ronalda Reagana, tehdy ještě kandidáta v prezidentských volbách, jenž se i přes příslušnost k republikánům neváhal vyslovit proti Briggsově iniciativě, i když bylo nabíledni, že jeho kariéru to může nemálo ohrozit. Milk podle hesla, že nejlepší obranou je útok, vyrukoval na Briggse jeho vlastními zbraněmi a vyzval všechny, kteří svou sexuální orientaci dosud tajili, aby "come out of the closet" a jednou provždy tak dokázali, že homosexuál nerovná se směšná figurka z komedií nebo zvrhlík z temných uliček, ale váš bratr, váš soused, váš kolega z práce. Zatímco Harvey bojuje v první linii, odehrávají se v zadních řadách osobní tragédie a brousí se dýky, tak vhodné k vrážení do zad...

"Všichni lidé byli stvoření jako sobě rovní. Bez ohledu na to, jak tvrdě se o to budete pokoušet, nemůžete tato slova popřít."
Práci, kterou odvedli režisér, scénárista, herci, skladatel hudby a další a další, samozřejmě posoudí nejlépe každý sám na základě vlastního sledování, já k tomu připojím pár svých dojmů, které možná někdo neshledá otravnými a někdo ano.
Gus Van Sant proslul originální, nebojácnou a vnějším tlakům a stereotypům nepodléhající tvorbou, která často sleduje životní kotrmelce anti/hrdinů, nacházejících se z nejrůznějších důvodů na okraji společnosti nebo v přímém boji s ní, ať už jsou to homosexuální protagonisté snímků Mala Noche a Mé soukromé Idaho (kde se mimochodem objevil v jedné ze svých prvních výraznějších rolí Keanu Reeves a v jedné z posledních River Phoenix), rebelantský matematický génius v Dobrém Willu Huntingovi, schizofrenní vrah v předělávce Hitchcockova Psycha (ano, nejzbytečnější film nejen Van Santovy kariéry) nebo umělec stíhaný vnitřními běsy v Posledních dnech, a současně citlivou, nevtíravou režií, která sice dokáže jít postavám až na dřeň, ale zároveň je pozoruje z lehkého odstupu, nepřikrášluje a necenzuruje a divákovi nepodkuřuje, nevnucuje mu žádná stanoviska a nechává ho, aby si závěr vyvodil sám, což je v přílivu polopatičnosti mnoha jiných filmů rozhodně osvěžující vlna.
Herci a způsob vyprávění mu v tom jsou víc než nápomocní. Zcela proti svému zažitému typu obsazený Sean Penn se oprostil od drsných nesmlouvavých hrdinů kteří ho proslavili v Carlitově cestě, Tajemné řece nebo filmu Mrtvý muž přichází a dokazuje, že dva Oscary a bezpočet dalších ocenění na své polici nemá za dobré chování (i když vzhledem k jeho pověsti "bad boye" by to nebyl špatný vtip) a stal se Milkem do posledního vousu na bradě a do poslední vrásky od smíchu, kdy každé jeho slovo a gesto je vypočítáno tak, aby po chvilce balancování mezi expresivním herectvím a jemnou parodií na zobrazování homosexuálních postav v mnoha filmech vždycky nakonec sklouzl na správnou stranu. Nekrade si film pro sebe, ale rozhodně mu kraluje, což jsem si nejlépe uvědomila u tří scén telefonních hovorů (nebudu víc prozrazovat, podívejte se sami).
James Franco (představitel Scotta Smithe, českému divákovi asi známý hlavně ze Spidermana a nejnovější verze Tristana a Izoldy), Emile Hirsch (Útěk do divočiny, Legendy z Dogtownu) v roli Milkova chráněnce a podporovatele a Diego Luna (Frida, Než se setmí) jako další Milkův partner Jack Lira mu jsou přinejmenším zdatnými sekundanty a troufám si říct, že vítězně vyjdou i z porovnávání s podobami svých reálných předobrazů v závěrečných titulcích. Tvůrci se to divákovi nijak nepokoušejí ulehčit tím, že by všechny zobrazovali v neposkvrněném světle a tak, aby se divák macho občas neošíval (pokud se někdo takový vůbec bude na film jako Milk dívat), nesnižují se ale ani ke karikatuře, jakkoli Jack Lira dost možná vzbuzuje i v tolerantních lidech touhu pořádně s ním zatřást. Ale není nijak na škodu vidět postavy i s jejich slabostmi a odchylkami od zažitých norem, i když je filmu vyčítána i jejich přílišná idealizace, k čemuž se ještě dostanu. Kapitola sama pro sebe je Josh Brolin (Tahle země není pro starý, Americký gangster) coby radní Dan White, zpočátku Milkův politický spojenec, později odpůrce a posléze jeho osobní Nemesis, jehož ztvárnění muže upnutého do škrobeného límce striktního katolicismu a konzervativní politiky nemá chybu od na milimetr načesané pěšinky po naleštěné boty, ale přitom z něj nedělá směšného panáka, nýbrž složitou postavu s tragickými atributy (nic sice nedokazuje, že by reálný White měl takové sklony, ale náznaky, že jeho postoje vyplývají z vlastních úzkostlivě potlačovaných homosexuálních sklonů, dodávají konfliktu Milk-White na zajímavosti a ve světle událostí by i dávaly smysl - raději ovšem dodávám, že hlavním zdrojem Whiteova nepřátelství vůči Milkovi a dalším členům zastupitelstva nebyla homofobní nenávist, ale politická rivalita).
Výrazným plusem je styl vyprávění, jenž skládá z dobových dokumentů, archivních televizních zpráv a vlastních záběrů pestrobarevnou koláž, z níž je občas těžké na první pohled určit, co je film a co realita, a který divákovi nenásilně zprostředkuje pocit, že je přímo ve středu dění bez jediné upomínky na to, že se jedná o události staré víc než tři desetiletí. Danny Elfman, který si zase jednou odskočil z burtonovských světů do historické skutečnosti, záběry provází jak vlastními melodiemi, tak převzatými skladbami, takže při pochodu v ulicích zaznívá neoficiální hymna LGBT scény Somewhere Over The Rainbow zpívaná Judy Garlandovou, klíčové okamžiky včetně tragického vyvrcholení filmu zase rámují árie a scény z Pucciniho opery Toscy, jíž také Milk zhlédne těsně před osudným 27. listopadem a kdy smrt její titulní hrdinky tvoří paralelu s osudem titulního hrdiny filmu.

Dokončení příště

Život a smrt Harveyho Milka aneb delší zamyšlení nad nikoli mlíčňáckým filmem

"This film has become a focal point for liberal anger."
Pochyby, kontroverze a podezření doprovázejí Milka od okamžiku, kdy se dostalo do všeobecného povědomí, že světlo světa a ramp spatří film o životě a smrti muže, který se nejen v očích své komunity stal ikonou, modlou a mučedníkem ověnčeným trnovou korunou netolerance a nenávisti. A jakkoli tyto hlasy od premiéry filmu doplňují i názory pochvalné a zdůrazňující význam a inspiraci životního příběhu Harveyho Milka, neumlkají prohlášení o zpolitizování filmů a filmových cen, řídících se momentální náladou ve společnosti a hrajících na city publika, o nepřesném vyobrazení Milkovy osoby, dějinného období, v němž se pohyboval, i LGBT scény samotné, a neustává příliv důkazů faktu, že jakkoli bychom si rádi mysleli, že žijeme ve vyspělém a tolerantním světě, opak je pravdou - a homofobně zabarvené protesty před oscarovým ceremoniálem nebo zákaz uvedení filmu v některých zemích je jen vyčnívající desetinou ledovce. Výše uvedená citace patří Andrewu Breitbartovi, přispěvateli Washington Times, který často pokládá otázka, nakolik je ještě současný Hollywood schopen přijmout jiná stanoviska než čistě liberální a zda to náhodou nesvědčí o daleko menší toleranci, než jakou by liberální a demokratická společnost měla oplývat (a časté výpady proti hercům Jonu Voightovi - otci Angeliny Jolie - a Mickeymu Rourkovi by mohly svědčit o tom, že s vaničkou bývá vylito i dítě), v čemž mu osobnost Seana Penna, Milkova představitele a osoby veřejně podporující Fidela Castra a Huga Cháveze a neméně otevřeně kritické k politice bývalého prezidenta Bushe (zdá se, že genům a prostředí neporučíte, Pennův otec, režisér Leo Penn, se pro své netajeně levicové smýšlení v 50. letech minulého století ocitl na neblaze proslulé černé listině senátora McCarthyho) značně nahrává na smeč. Zdaleka nejen svou větou z projevu při přebírání Oscara za roli Milka - viz citace o pár řádků níž, uvádějící další podkapitolu - jíž Americké filmové akademii vrací slova, metaná do tváře i do zad jemu.
Zdaleka to ovšem nejsou jen politické a občanské neshody nebo prostá netolerance a nepochopení, co udržuje oheň při životě. Úrodnou půdu nacházejí i názory, že homosexualita se stala pro film stejnou berličkou jako fyzický nebo mentální handicap, tj. sázkou na jistotu, že film dojme publikum a kritiky a poroty přesvědčí, že s chválou a oceněním pro herce, který ač zdravý a heterosexuál, hraje postiženého nebo gaye, není třeba váhat. Samozřejmě ho musí hrát podle navyklé šablony, jak jinak ("never go full retard," pamatujte). Argumenty se dají najít snáz než pornočasopisy v chlapeckém internátu; Oscar pro Ala Pacina za roli slepého válečného veterána v předělávce italské Vůně ženy (po sedmi neproměněných nominacích, mimochodem, a to včetně takových filmů jako Kmotr, ...A spravedlnost pro všechny nebo Psí odpoledne), oscarové klání z roku 2005 mezi snímky Brokeback Mountain a Capote, které skončilo šalamounsky oceněním za nejlepší film a režii pro Brokeback a Oscarem za nejlepší herecký výkon pro Philipa Seymoura Hoffmana za roli slavného homosexuálního spisovatele. pro zastánce zpolitizování filmu je tu navíc bonbónek v podobě dalších Oscarů ve stejném roce pro dramata Syriana a Nepohodlný, prvního s blízkovýchodní, druhého s africkou tématikou, ale to patří někam trochu jinam. Zajisté by se z hlubší minulosti daly ještě vytáhnout třeba Oscary pro Dustina Hoffmana za zvtárnění autistického génia v Rainmanovi nebo Toma Hankse, v jehož případě si navíc můžete vybrat mezi hrdinným prosťáčkem Forrestem Gumpem nebo právníkem umírajícím na AIDS v Philadelphii. A abychom neodbíhali z cesty na víc než krok, sám Penn si za mentálně handicapovaného hrdinu bojujícího za právo vychovávat dcerku ve filmu Jmenuji se Sam vysloužil alespoň oscarovou nominaci. Ale řekla bych, že to pro představu stačí a na posouzení, zda si ten či onen za svůj výkon plešaté zlato zasloužil, vám zase budou stačit představy vlastní.

"You commie homo-loving sons of guns, thank you."
Porod filmu patřil k těm delším a komplikovanějším. Oliver "Svědomí Ameriky" Stone se v roce 1991 producentsky ujal námětu a napsal i scénář, kromě jiného vycházející z dokumentu The Times of Harvey Milk, který, aby nenarušil linii, získal Oscara v roce 1984. A aby se to nepletlo, v mezičase byly zahájeny práce na tématicky totožném projektu The Mayor of the Castro Street, v jehož případě se měl na židli s nápisem "director" usadit Bryan Singer. Známý "minority director" (přezdívka pochází od jednoho mého známého, od kterého ji mám povolení používat) se jevil jako vynikající volba nejen pro svůj nesporný um - už v necelých třiceti letech režíroval netradiční kriminálku Obvyklí podezřelí, pravidelně se umisťující v žebříčcích nejlepších filmů - ale také pro specifické téma svých filmů, osudy postav, z nějakého důvodu stojících mimo nebo v opozici proti tradiční společnosti. Kdo by neznal hrdiny s nadlidskými schopnostmi z komiksové adaptace X-Men, jejichž společenské postavení nepříjemně připomíná všemožné menšiny v dějinách nebo válečného zločince konfrontovaného s vlastní minulostí prostřednictvím zdánlivě nevinného středoškoláka v adaptaci Kingova Nadaného žáka, případně neměl ještě v poměrně čerstvé paměti Singerovu snahu dokázat, že ve válečném Německu nebylo vše jen černé a bílé, případně hnědé barvou košil nacistických uniforem (úspěšně), a že Tom Cruise dokáže přesvědčivě zahrát i něco jiného než upíry a nájemné vrahy (neúspěšně). Mayor of the Castro Street naneštěstí uhynul ještě před narozením, zatímco uvedením Stoneova scénáře v život byl pověřen Gus Van Sant, režisér a scénárista proslulý realistickými příběhy z prostředí homosexuální komunity (debut Mala noche nebo známější Mé soukromé Idaho) a psychologickými dramaty Dobrý Will Hunting a Osudové setkání. Před Seanem Pennem byli do titulní role zvažováni mj. Daniel Day-Lewis, Robin Williams nebo Richard Gere, zatímco roli Milkova kolegy a později odpůrce Whitea měl původně hrát Matt Damon, kdyby z natáčení neodstoupil, byv nahrazen Joshem Brolinem. Ke změnám došlo i v psaném slově, autorem scénáře se posléze stal gay aktivista Dustin Lance Black. Natáčet se začalo v lednu 2008 a do kin šel film 27. listopadu 2008, v den třicátého výročí Milkovy smrti. Z čtyřiapadesáti nominací na různé filmové ceny jich nakonec proměnil šestatřicet, z osmi oscarových šancí dvě - pro Penna za mužský herecký výkon v hlavní roli a pro D.L. Blacka za nejlepší původní scénář.
Což samo o sobě zní impozantně, ovšem ceny jsou jedna věc a film druhá a diváci, budiž jim za to dík, se zpravidla víc starají o film samotný než o sošky, které ukořistil. Co je tedy Milk zač?

"We are VERY open."
Film je vyprávěn retrospektivně, z pohledu Harveyho, který v roce 1978 rekapituluje posledních osm let svého života a jehož voice-over se vznáší nad mnoha scénami, a dokumentuje právě tuto éru od chvíle, kdy čerstvý čtyřicátník Milk zásadně mění svůj dosavadní život, do osudného listopadu 1978. O klasický životopis, kdy sledujeme hrdinův život od prvního nadechnutí, ne-li od početí, se tedy nejedná, pokud nechceme doslovně chápat rčení, že po čtyřicítce život teprve začíná. Více na místě by možná byl pojem politický životopis, ale nechme škatulky škatulkami a pojďme se podívat na film blíž.
Harvey Milk měl zavedený život a kariéru v New Yorku, když se zčistajasna rozhoduje změnit svůj život od základu. Proč, to není - stejně jako mnohé další věci - ve filmu řečeno na plná ústa, ovšem pro vnímavého diváka, lhostejno zda se plavícího na stejné lodi nebo jinak zaměřeného a s odlišnými problémy se potýkajícího, nebude problém vycítit v distriktu newyorském cosi shnilého, v pocitech člověka nuceného celoživotně se skrývat a přetvařovat tutéž nevábnou vůni, a že v životě každého z nás přicházejí chvíle, kdy máme chuť se vším praštit a začít úplně jinde a úplně jinak. Závažný životní okamžik, jakým čtyřicáté narozeniny chtě nechtě jsou, a osudové setkání, byť vyhlížející jako standardní jednonoční dovádění, se na Harveyho rozhodnutí podílejí měrou vrchovatou, třebaže orámovanou chmurnou předpovědí, v níž zdánlivě vtipkující oslavenec naznačí, že se dalšího jubilea také nemusí dožít.
Harvey a jeho nová láska Scott se stěhují do slunnější a přátelštější Kalifornie, aby se na začátku protloukali, jak se dá, a později si otevřeli malý obchod s fotografickými potřebami na svobodomyslné Castro Street. Jenže i kdyby to stokrát vypadalo, že přesun z šedi New Yorku a úřednických obleků do rozjásaných barev San Francisca rovná se vystoupení z očistce do ráje, Harvey a Scott rychle zjišťují, že ráj na zemi neexistuje, případně že je zamořen prudce jedovatými hady.

Pokračování příště

Vzdej se vší naděje, kdož sem vstupuješ...

... na to, že v zákoutích mého blogového bludiště číhá Mínótauros fňukání, stesků a sebelítosti, dokud tomu budu moci zabránit. Nic proti ničemu, ale pláč blogujících dítek i dříve narozených nad zkyslým mlékem mi pije krev víc než mléko skutečné a to je co říct vzhledem k tomu, že jsem onu bílou tekutinu vyplivovala už po požití z kojenecké lahve a dávala tak své matce jasně najevo, že tohle bude jednou provždy velmi zaostávat za mými oblíbenými nápoji. Jako na tomto faktu nic nezměnil její prst tisknoucí můj nos, aby mě přiměla otevřít pusu a polykat bez odporu, jako nic nezměnil její prst na mé puse o pár let později, aby mě přiměla pusu zavřít, když jsem se ptala sousedky, kdy sedí na vejcích, protože tatínek a strýček přece říkali, že větší slepici aby pohledal, tak už se asi nikdy nezmění, to, že fňukání a remcání v jakékoli podobě a v té veřejné obzvláště mám tendenci vyhlásit za trestně stíhatelné. Zatím se o to nesnažím až tak vehementně, protože je mi jasné, že bych tím se vší pravděpodobností přispěla k podzemnímu plačtivému hnutí, které by navíc asi poprvé v životě plakalo oprávněně. Moje písárna nevzniká proto, abych si tu vylévala srdce nad počasím, špínou v ulicích a lidmi, co jsou na mě oškliví, ale z mnohem přízemnější lidské pohnutky. Už nějaký ten čtvrtek nosím ve virtuálním světě jméno mladší princezny z řecké báje a uznejte sami, že jakožto Faidra těžko mohu opomenout tendenci opičit se po starších sourozencích, tedy v tomto případě nechtít svůj vlastní labyrint. A abych se opičila dokonale, hodím vám pár orientačních nití, kdybyste měli zájem se tu vyznat. Pod heslem Nerecenze se budou vyskytovat mé dojmy z toho, co jsem četla, viděla nebo slyšela a o co se chci z jakéhosi vnitřního pnutí podělit. V rytmu srdce se budou ukrývat mé slabosti a oblíbenci, v Tam za duhou najdete příspěvky týkající se LGBT tématiky (která mě zajímá, aniž by se mě osobně týkala, protože na Kinseyho stupnici se nacházím v záporných hodnotách), Práce šlechtí člověka vyzradí těm odvážnějším zážitky z mých pracovišť, Uvěřitelné příhody Faidry K. (K jako Knósské, podle rodiště mé jmenovkyně) nabídnou mou pravidelnou dávku bizarností, s kterými se setkávám nebo které sama vytvářím, Vně labyrintu pokryje organizační šplechty nebo témata, která mě z nějakého důvodu hryžou, Poetický a prozaický apendix poodhalí něco z mnou vytvořeného a záhadná zkratka KNKVŠDP bude označovat umělecké zážitky a každodenní situace, které zbytek internetové populace zpravidla uvádí za zkratkami wtf a wth. Sice souhlasím s Oscarem Wildem, že vlastenectví je mizerná ctnost, ale síť je wétéfáckých povzdechů plná a akronym českého výkřiku Petra Čepka (škoda, že to neřekl Petr Čech, hezky by mi to zapadlo) z českého filmu Trhák: "Kravina na kvadrát! Výplod šílence! Debilní paskvil!" myslím poslouží stejně dobře.
Vzdejte se tedy vší naděje a buďte vítáni, ať už přicházíte s jakýmikoli úmysly, hlavně když myslíte. A moc vás prosím, nabudete-li dojmu, že jsem se zpronevěřila svému slibu a hořekuji nad nespravedlností světa, hnusností univerzální hnědé omáčky, přísností maminky, předpojatostí tchyně a tím, že mě psychiatr nemiluje, manžel neposlouchá a pes mi nerozumí, zkrátka když budete mít pocit, že jsem zaujala pózu, kterou mi přisoudil Alexandr Cabanel na obrázku, neleňte a dejte mi taktně najevo, ať ukončím to utrpení - vaše utrpení - a hodím si rovnou i bez falešného obviňování.