"This film has become a focal point for liberal anger."
Pochyby, kontroverze a podezření doprovázejí Milka od okamžiku, kdy se dostalo do všeobecného povědomí, že světlo světa a ramp spatří film o životě a smrti muže, který se nejen v očích své komunity stal ikonou, modlou a mučedníkem ověnčeným trnovou korunou netolerance a nenávisti. A jakkoli tyto hlasy od premiéry filmu doplňují i názory pochvalné a zdůrazňující význam a inspiraci životního příběhu Harveyho Milka, neumlkají prohlášení o zpolitizování filmů a filmových cen, řídících se momentální náladou ve společnosti a hrajících na city publika, o nepřesném vyobrazení Milkovy osoby, dějinného období, v němž se pohyboval, i LGBT scény samotné, a neustává příliv důkazů faktu, že jakkoli bychom si rádi mysleli, že žijeme ve vyspělém a tolerantním světě, opak je pravdou - a homofobně zabarvené protesty před oscarovým ceremoniálem nebo zákaz uvedení filmu v některých zemích je jen vyčnívající desetinou ledovce. Výše uvedená citace patří Andrewu Breitbartovi, přispěvateli Washington Times, který často pokládá otázka, nakolik je ještě současný Hollywood schopen přijmout jiná stanoviska než čistě liberální a zda to náhodou nesvědčí o daleko menší toleranci, než jakou by liberální a demokratická společnost měla oplývat (a časté výpady proti hercům Jonu Voightovi - otci Angeliny Jolie - a Mickeymu Rourkovi by mohly svědčit o tom, že s vaničkou bývá vylito i dítě), v čemž mu osobnost Seana Penna, Milkova představitele a osoby veřejně podporující Fidela Castra a Huga Cháveze a neméně otevřeně kritické k politice bývalého prezidenta Bushe (zdá se, že genům a prostředí neporučíte, Pennův otec, režisér Leo Penn, se pro své netajeně levicové smýšlení v 50. letech minulého století ocitl na neblaze proslulé černé listině senátora McCarthyho) značně nahrává na smeč. Zdaleka nejen svou větou z projevu při přebírání Oscara za roli Milka - viz citace o pár řádků níž, uvádějící další podkapitolu - jíž Americké filmové akademii vrací slova, metaná do tváře i do zad jemu.
Zdaleka to ovšem nejsou jen politické a občanské neshody nebo prostá netolerance a nepochopení, co udržuje oheň při životě. Úrodnou půdu nacházejí i názory, že homosexualita se stala pro film stejnou berličkou jako fyzický nebo mentální handicap, tj. sázkou na jistotu, že film dojme publikum a kritiky a poroty přesvědčí, že s chválou a oceněním pro herce, který ač zdravý a heterosexuál, hraje postiženého nebo gaye, není třeba váhat. Samozřejmě ho musí hrát podle navyklé šablony, jak jinak ("never go full retard," pamatujte). Argumenty se dají najít snáz než pornočasopisy v chlapeckém internátu; Oscar pro Ala Pacina za roli slepého válečného veterána v předělávce italské Vůně ženy (po sedmi neproměněných nominacích, mimochodem, a to včetně takových filmů jako Kmotr, ...A spravedlnost pro všechny nebo Psí odpoledne), oscarové klání z roku 2005 mezi snímky Brokeback Mountain a Capote, které skončilo šalamounsky oceněním za nejlepší film a režii pro Brokeback a Oscarem za nejlepší herecký výkon pro Philipa Seymoura Hoffmana za roli slavného homosexuálního spisovatele. pro zastánce zpolitizování filmu je tu navíc bonbónek v podobě dalších Oscarů ve stejném roce pro dramata Syriana a Nepohodlný, prvního s blízkovýchodní, druhého s africkou tématikou, ale to patří někam trochu jinam. Zajisté by se z hlubší minulosti daly ještě vytáhnout třeba Oscary pro Dustina Hoffmana za zvtárnění autistického génia v Rainmanovi nebo Toma Hankse, v jehož případě si navíc můžete vybrat mezi hrdinným prosťáčkem Forrestem Gumpem nebo právníkem umírajícím na AIDS v Philadelphii. A abychom neodbíhali z cesty na víc než krok, sám Penn si za mentálně handicapovaného hrdinu bojujícího za právo vychovávat dcerku ve filmu Jmenuji se Sam vysloužil alespoň oscarovou nominaci. Ale řekla bych, že to pro představu stačí a na posouzení, zda si ten či onen za svůj výkon plešaté zlato zasloužil, vám zase budou stačit představy vlastní.
"You commie homo-loving sons of guns, thank you."
Porod filmu patřil k těm delším a komplikovanějším. Oliver "Svědomí Ameriky" Stone se v roce 1991 producentsky ujal námětu a napsal i scénář, kromě jiného vycházející z dokumentu The Times of Harvey Milk, který, aby nenarušil linii, získal Oscara v roce 1984. A aby se to nepletlo, v mezičase byly zahájeny práce na tématicky totožném projektu The Mayor of the Castro Street, v jehož případě se měl na židli s nápisem "director" usadit Bryan Singer. Známý "minority director" (přezdívka pochází od jednoho mého známého, od kterého ji mám povolení používat) se jevil jako vynikající volba nejen pro svůj nesporný um - už v necelých třiceti letech režíroval netradiční kriminálku Obvyklí podezřelí, pravidelně se umisťující v žebříčcích nejlepších filmů - ale také pro specifické téma svých filmů, osudy postav, z nějakého důvodu stojících mimo nebo v opozici proti tradiční společnosti. Kdo by neznal hrdiny s nadlidskými schopnostmi z komiksové adaptace X-Men, jejichž společenské postavení nepříjemně připomíná všemožné menšiny v dějinách nebo válečného zločince konfrontovaného s vlastní minulostí prostřednictvím zdánlivě nevinného středoškoláka v adaptaci Kingova Nadaného žáka, případně neměl ještě v poměrně čerstvé paměti Singerovu snahu dokázat, že ve válečném Německu nebylo vše jen černé a bílé, případně hnědé barvou košil nacistických uniforem (úspěšně), a že Tom Cruise dokáže přesvědčivě zahrát i něco jiného než upíry a nájemné vrahy (neúspěšně). Mayor of the Castro Street naneštěstí uhynul ještě před narozením, zatímco uvedením Stoneova scénáře v život byl pověřen Gus Van Sant, režisér a scénárista proslulý realistickými příběhy z prostředí homosexuální komunity (debut Mala noche nebo známější Mé soukromé Idaho) a psychologickými dramaty Dobrý Will Hunting a Osudové setkání. Před Seanem Pennem byli do titulní role zvažováni mj. Daniel Day-Lewis, Robin Williams nebo Richard Gere, zatímco roli Milkova kolegy a později odpůrce Whitea měl původně hrát Matt Damon, kdyby z natáčení neodstoupil, byv nahrazen Joshem Brolinem. Ke změnám došlo i v psaném slově, autorem scénáře se posléze stal gay aktivista Dustin Lance Black. Natáčet se začalo v lednu 2008 a do kin šel film 27. listopadu 2008, v den třicátého výročí Milkovy smrti. Z čtyřiapadesáti nominací na různé filmové ceny jich nakonec proměnil šestatřicet, z osmi oscarových šancí dvě - pro Penna za mužský herecký výkon v hlavní roli a pro D.L. Blacka za nejlepší původní scénář.
Což samo o sobě zní impozantně, ovšem ceny jsou jedna věc a film druhá a diváci, budiž jim za to dík, se zpravidla víc starají o film samotný než o sošky, které ukořistil. Co je tedy Milk zač?
"We are VERY open."
Film je vyprávěn retrospektivně, z pohledu Harveyho, který v roce 1978 rekapituluje posledních osm let svého života a jehož voice-over se vznáší nad mnoha scénami, a dokumentuje právě tuto éru od chvíle, kdy čerstvý čtyřicátník Milk zásadně mění svůj dosavadní život, do osudného listopadu 1978. O klasický životopis, kdy sledujeme hrdinův život od prvního nadechnutí, ne-li od početí, se tedy nejedná, pokud nechceme doslovně chápat rčení, že po čtyřicítce život teprve začíná. Více na místě by možná byl pojem politický životopis, ale nechme škatulky škatulkami a pojďme se podívat na film blíž.
Harvey Milk měl zavedený život a kariéru v New Yorku, když se zčistajasna rozhoduje změnit svůj život od základu. Proč, to není - stejně jako mnohé další věci - ve filmu řečeno na plná ústa, ovšem pro vnímavého diváka, lhostejno zda se plavícího na stejné lodi nebo jinak zaměřeného a s odlišnými problémy se potýkajícího, nebude problém vycítit v distriktu newyorském cosi shnilého, v pocitech člověka nuceného celoživotně se skrývat a přetvařovat tutéž nevábnou vůni, a že v životě každého z nás přicházejí chvíle, kdy máme chuť se vším praštit a začít úplně jinde a úplně jinak. Závažný životní okamžik, jakým čtyřicáté narozeniny chtě nechtě jsou, a osudové setkání, byť vyhlížející jako standardní jednonoční dovádění, se na Harveyho rozhodnutí podílejí měrou vrchovatou, třebaže orámovanou chmurnou předpovědí, v níž zdánlivě vtipkující oslavenec naznačí, že se dalšího jubilea také nemusí dožít.
Harvey a jeho nová láska Scott se stěhují do slunnější a přátelštější Kalifornie, aby se na začátku protloukali, jak se dá, a později si otevřeli malý obchod s fotografickými potřebami na svobodomyslné Castro Street. Jenže i kdyby to stokrát vypadalo, že přesun z šedi New Yorku a úřednických obleků do rozjásaných barev San Francisca rovná se vystoupení z očistce do ráje, Harvey a Scott rychle zjišťují, že ráj na zemi neexistuje, případně že je zamořen prudce jedovatými hady.
Pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat