S přistřiženými křídly

Právě jsem se v neděli vracela z hor, když mi mi tóny Massive Attack oznámily, že zase někdo něco chce. V tomto případě Krycek.
"Nazdar, zrovna bych spíš čekala inkvizici než tebe. Copak máš na perikardu?" zeptala jsem se.
"Nemůžu si přece nešťouchnout do vosího hnízda a nepokusit se ti neznačit, že v nouzi poznáš přítele."
"Tobě přijela tetička Kateřina?"
"Něco lepšího. Vyrazíme zase jednou dělat mikulášskou nadílku. Máš čas?"
"Nemám. Potřebuju dorazit jeden překlad, uklidit a zbavit se ctitele, kterej si vzal do hlavy, že jsme pro sebe stvořený. Na co absolutně nemám čas, je řešit v dohledný době kocovinu, žaloby za škody na majetku a nechtěný těhotenství."
"A já už jsem sice ctitelovi pěstí dal, ale zato ještě nemám opravený písemky. Uznej sama, že jsem na tom daleko hůř a taky se nevymlouvám. Pojď, bude sranda."
"Toho se právě bojím. No nic, tak v pět u mě?"
"Miluju tě."
"Víš, že to v tvým případě není moc přesvědčivý? Když jsi říkal ty přísloví, měl jsi začít s tím činěním čertu dobře a pekelný odměně. Tak zatím."
Doma jsem po pouhém hodinovém prolézání půdy s úlevou zjistila, že můj andělský kostým dosud drží pohromadě až na poněkud rozklížená křídla, s kterými nemám šanci projít čímkoli užším než vjezd do tunelu, což nůžky rychle napravily. S faktem, že coby bledá černovláska nevypadám v bílém kostýmu jako anděl, ale spíš jako kdybych se chystala sát krev nic netušícím kolemjdoucím, se nic dělat nedalo, což Krycek s Erikem při příchodu patřičně okomentovali.
"Já jsem vám vždycky říkala, že na ďáblici se hodím daleko víc. Nemůžu za to, že vy blbci jste mi tak dlouho podstrkovali kostýmy nepřístupný mládeži asi tak do šedesáti let, až jste mi to totálně znechutili."
"Myslím, že už stejně nejsme tak děsiví jako když byl chudák Beren ještě naživu," poznamenal Krycek, s čímž nebylo možné nesouhlasit. Černá doga, kterou si Krycek v čertovském převleku brával dřív s sebou a představoval ji jako pravého pekelného psa, se v kombinaci s dvoumetrovým Erikem-Mikulášem a upířím andělem postarala o to, že se děti počurávaly hrůzou ještě o Velikonocích.
"Ale úspěch jsme měli, ne? Haranti pak byli hodnější než my, když nás Tomsa strkal do pytle a vláčel po chodbě," vzpomenul Erik místního zlatníka, který coby čert traumatizoval celé generace místních dětí i dospělých.
"Mně to povídej. Jednou jsem se před ním schovala do psí boudy, jenomže jeho se báli i psi," řekla jsem. "Tak jdem, ať to máme z krku. Snad by se letos mohlo výjimečně nic nesemlít."
Nechápu, jak můžu být po všech svých zkušenostech pořád tak naivní, ale když ono to dlouho opravdu vypadalo, že tentokrát všechno půjde podle plánu. Korzovali jsme naším maloměstem, nechali si předvádět omladinu, tu a tam jsme na požádání k někomu zaskočili, Erik se tvářil moudře, což mu za vousy i poměrně šlo, Krycek poskakoval, brblal a řinčel, což děti vystrašilo, já jsem se na ně laskavě usmívala, což je děsilo ještě nepoměrně víc, a vůbec všechno šlo jako na drátkách. O důvod víc, proč být připravený na chvíli, kdy se situace vymkne z ruky jako vždycky v předchozích letech. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že přinejmenším o poctivost se dvakrát přijít nedá.
Zato jsem ale přišla o nervy, když jsme po vyslechnutí obzvlášť slaboduchých básniček a slibu být hodní až na věky věků ámen vyšli na ulici a zaslechli žalostné psí skučení. Krycek a Erik se zdrželi za mnou, takže nezbývalo než vzít situaci do vlastních křídel a vrhnout se na chlapa s kňučícím mladým vlčákem na vodítku s pokřikem "co ti to ubohý zvíře udělalo, ty hajzle!"
Hajzl se bohužel prudce obrátil, aby zjistil, co se to na něj vlastně vrhlo, protože ze své předchozí pozice nemohl vidět o moc víc než třepetající se křídla. Tudíž nejenže má křehká ručka přišla do kontaktu s jeho šklivou tvrdou čelistí, ale ještě k tomu mě odmrštil na značku se zákazem parkování. Který jsem promtně porušila, protože jsem zaparkovala přímo na ní a necítila jsem se na to, abych se v dohledné době přesunula jinam.
"Co ji mlátíš, ty zmrde!" vyběhli vzápětí na chlapa Krycek a Erik a zmrdova čelist při pohledu na ně poklesla neporovnatelně víc než po blízkém setkání s mou pěstí. Vypadalo to, že se schyluje k další dějinně zaznamenáníhodné krvavé neděli, ale co čert nechtěl (a Mikuláš s andělem taky ne), neměla policejní hlídka lepší nápad než jít zrovna kolem. A pohled na padlého anděla a zbytek ansámblu té improvizované komedie je evidentně zaujal.
"Co se to tady děje?"
"Tenhleten tady mlátí..." zde se verze Kryceka a Erika rozcházejí, protože první zařval "psy!" a druhý "ženský!"
"Já vůbec nic nevím," koktal chlap. "Normálně jako každej večer venčím Alana, on tady našel starou botu a nechtěl ji pustit, tak jsem mu ji tahal z huby," předmět doličný přistál policajtům u nohou, ti instinktivně uskočili a Alan se za ní dychtivě vrhl, ale stržen zpátky vodítkem se opět dal do úpěnlivého bědování, "no a zničehonic jsem měl na zádech anděla a ten mě začal mlátit!"
"Kecy," rozčílil se Krycek, "slyšeli jsme kňučet psa a když jsme sem doběhli, tak už se nespokojil se psem, ale mlátil Liv! To je přezdívka," dodal snaživě.
"No...," nechtělo se mi vylézt z bezpečné ulity anděla pomsty, ale co mi zbývalo, "je fakt, že jsem ho neviděla, že by tomu psovi něco dělal, jenom jsem slyšela psa naříkat a viděla jsem rudě, tak jsem..."
"Nejdřív praštila a pak přemýšlela," dokončil pobaveně se tvářící polda. "Já pořád, odkud jste mi povědomá, ale nejste vy čistě náhodou ta praštěná Dexova bejvalka?"
"Přiznávám se," ušklíbla jsem se s jistotou, že cokoli řeknu, bude použito proti mě. Jinak to dopadnout nemohlo. Kdokoli znal historii vztahu mé osoby a pracovníka kriminologické laboratoře nevyhnutelně přezdívaného Dexter, který se dal shrnout slovy "slušný a seriózní muž snažící se vnést rovnováhu do života své naprosto šílené přítelkyně, za což se mu ona odvděčuje tím, že ho co chvíli naveze do nějakýho průseru," nemohl jednat jinak.
"Moc se omlouvám," řekla jsem Alanovu pánovi, když jsem se konečně vybičovala k tomu, abych vstala. "Přitom moji psi taky někdy vyváděj, jako kdybych je čtvrtila, když jim jenom nechci něco dát."
"Nic se nestalo," mávl rukou. "Taky bych asi vylítnul, kdybych si myslel, že někdo týrá zvířata. Nezlomila jste si něco, slečno?"
"Jenom křídlo," oznámila jsem po krátké prohlídce. "A beztak dosluhovalo."
"Ale uznejte sami," vmísil se do rozhovoru Erik, "že tuhle holku nic nezastaví. Když se přistřihnou křídla komukoli jinýmu, přestane bejt nebezpečnej. Ale ona? Pche."

You may say I'm a dreamer...

... ale strašně mi chybí člověk, který ze světa odešel dlouho předtím, než jsem se na něj dostavila já.
Je to sedmdesát let, co se John Lennon narodil, čtyřicet, co Beatles ukončili svou společnou existenci a třicet, co zaznělo před Dakotou pět výstřelů.
A když jsem se dnes odpoledne natáhla ve vaně a upíjela svařák, vzpomínala jsem na jiné předvánoční období v jiné zemi, když jsem se jednomu svému spolupracujícímu a spolustudujícímu svěřila, jak jsou mi protivné písně s vánoční tématikou. "I tahle?" zeptal se a začal zpívat: "So this is Xmas and what have you done, another year over a new one just begun..." Snad bylo dostatečnou odpovědí, že jsem se přidala a se mnou všichni přítomní, a snad se John moc neobracel v hrobě, protože zpívám ráda, nikoli však dobře.
Tak si dnes nebo kdykoli jinde udělejte trochu času, jestli se vám bude chtít. And imagine...

http://www.youtube.com/watch?v=DCX3ZNDZAwY