Pohoda, klídek, leháro

Z důvodů odběru krve a dalších blíže nespecifikovaných tekutin jsem dorazila do pracovního procesu později a propásla tak hlavní novinky dne. V první chvíli jsem se o to nestarala, protože bylo potřeba doplnit energii, ztracenou podlým lékařským požadavkem dostavit se k odběrům nalačno, takže jsem v zájmu celého okolí (nenajedená Faidra rovná se velmi nevstřícná Faidra) napřed schroustala medový croissant a jablko. Když mi začalo být divné, proč nikoho neslyším řvát, dupat, mlátit hlavou do zdi a tiše vzlykat, optala jsem se Lucky, co se děje.
Lucie si s požitkem zapálila Marlborku a spolu s kouřem se z ní vyřinuly zajímavé informace. "V noci umřela paní Cestková a vrchní ráno zavolala, že ji bolí v krku. Tak volám ředitelce a zved to její manžel, že prej spadla ze štaflí. No řekni sama," mávla rukou k obloze, "není den jak malovanej?"
Podívala jsem se na nebe, kde se vrstvila mračna v barvě ocelové šedi, kobaltové modři a půlnoční černi.
"Je," souhlasila jsem.

Úřední šiml žije, kobyly na vedoucích pozicích také. A vesele plodí stádečka kriplů.

Rozšířené a životem ověřené úsloví o nepřítomnosti ateistů v zákopech se podle všeho vztahuje i na jiné situace. Kupříkladu na další vydání metodických pokynů z krajského odboru, které vykrmilo ta stávající do podoby jednosvazkového vydání Bible, Koránu, Talmudu, Upanišád a Knihy proměn a které nadřízené osoby berou nebo předstírají brát tak vážně, jako by se o takový ekumenistický počin vskutku jednalo, pokud si tedy dokážete představit kombinaci papeže, ajatoláha, ortodoxního rabína, bráhmana a Laa'c. Prostý lid personální nedosáhl tohoto osvícení, ale za dílčí úspěch se dá pokládat, že ateistů mezi námi nikdy více není. Aspoň zatím totiž kdokoli vystavený posvátnému spisu padl na kolena, obrátil svůj hříšný zrak k nebi, roztrhl roucha svá (případně erární), počal rváti si vlasy a nastal veliký pláč a skřípění zubů, přičemž mezi vzlyky a skřípáním zaznívala prastará otázka Proč... Ty to, Bože, živíš z našich daní.
Asi mi při návratu do pracovního procesu měl pohled na shrbené, šedivé a šourající se postavy, mumlající slova, mezi kterými se s jistým úsilím dala rozeznat "Bůh mi odpusť anebo neodpusť, to je jedno, já je zabiju," připadat přece jen trochu nápadný, ale považovala jsem to za typickou ukázku stavu zaměstnanců během celého roku a kulminujícího o dovolených a nevěnovala jsem tomu valnou pozornost. Mea maxima culpa, protože vzápětí se na mou nehodnou hlavu snesly hromy a blesky, neboť jsem nepřipojila písmo své nečisté ruky k písmu víc než svatému. Jo, prostě jsem nepodepsala žádnou z asi dvaceti částí těch plků, jejichž produkováním se uměle zvyšuje zaměstnanost. Se stejným výsledkem, jako když umělým kytkám přidáváte dávky umělejch sraček.
Moje zbabělá výmluva, že mé podpisy na Dvou miliónech slov chybí, protože jsem měla deset dní dovolenou, byla po zásluze odmrštěna s tím, že to nikoho nezajímá. Opáčila jsem, proč se mě tedy ptají a snaživě jsem dodala, že moje dovolená zajímá přinejmenším mě. Bylo mi vysvětleno, že tohle není žádná legrace, s čímž jsem vyjádřila svůj bezvýhradný souhlas a nadhodila jsem, že kupříkladu Adéla ještě nevečeřela je sranda daleko větší. Byla jsem důrazně upozorněna, že švejkování není konstruktivní strategie. Přispěla jsem do mlýna s troškou, že na tom něco je a že osobně vyznávám strategii hit and run. Upřeně jsem přitom hleděla na protistranu, protistrana to ovšem pochopila jako narážku na to, že švejkuje ona, vrazila mi ten canc do ruky s doporučením, ať si to PEČLIVĚ nastuduji a ČITELNĚ podepíšu nebo budou NEBLAHÉ následky, a dala se na úprk, než jsem stihla nadhodit, že Švejkovi se tady podobá spíš ona s tím nepatrným rozdílem, že Švejk blbce jenom hrál. Bohužel jsem se právě pokoušela nebýt sražena vahou dokumentu na kolena a přiznávám, že pud sebezáchovy zřejmě také sehrál svou roli.
Odklidila jsem se s tištěným slovem k fontánce, ačkoli mě přihlížející upozorňovali, že jediným přiměřeným místem, kam se s metodikou uchýlit, je jiná porcelánová nádrž s vodou, neboť pouze a výhradně tam mohou metodické listy dojít svého správného uplatnění. Zaplašila jsem bezvěrce zaklínadlem "tak za chvíli na obědě, jestli si po tomhle radši neuložím půst," nasadila jsem urputně zamyšlený výraz (dosáhla jsem ho tak, že jsem se v duchu rozhodovala, zda se k minisukni s červenočernou kostkou hodí spíš bílé podkolenky a černé sandály, nebo tělové punčochy a semišové kozačky) a dala jsem se do čtení.
Náš podnik oplývá pestrou skladbou zaměstnanců nejrůznějších oborů a vzdělání, které sahá od základního po postgraduální, ovšem spis je vzácně ujednotil, protože ho nepochopil vůbec nikdo. Za sebe mohu říci pouze tolik, že mě na třetí stránce napadlo, jaká je škoda, že tohle neměl po ruce Václav Havel před pár desítkami let, když psal Vyrozumění. Měl by výrazně usnadněnou práci, protože ptydepe by měl přímo před očima coby zdroj spolehlivé inspirace. Otázka je, zda by se ve výsledku jednalo o absurdní drama nebo spíš o horor o vražedném šílenství, které za bílého letního dne zachvátilo personál jednoho nejmenovaného ústavu. Pak už jsem nalistovávala výhradně stránky s kolonkami pro podpisy, snažila se ignorovat fakt, že v polovině už křeč v mé podpisovací ruce připomíná křeč v pravici puberťáka nad fotkami Megan Foxové, a přemítala, jestli je gramotnost opravdu tak skvělý vynález, jak se tvrdí. Když mi naše rehabilitační sestra Káťa přišla zkontrolovat základní životní funkce, našla mě zhroucenou nad stránkou o auditech zaměřených na kvalitu práce, kterou jsem neprozřetelně přečetla, a promtně složila lyrickoepickou báseň začínající slovy Na kontrolu kvality budou chodit audity.
"A censored hádej třikrát," vzplanula spravedlivým rozhořčením, "kdo bude mít na krku censored občerstvení a dělání censored dvorního šaška, až se sem ti censored přihrnou dělat censored machry."
Já to pořád říkám, že kdyby blbost kvetla, tak sem můžou jezdit školské výpravy místo do botanické zahrady.