Jak (ne)najít Nouzový východ z Revolutionary Road

"K čertu s realitou! Pojďme mít celou kopu rozkošných klikatých cestiček a rozkošných malých domečků natřených na bílo a na růžovo a na světlemodro; pojďme být všichni dobrými konzumenty a mít horu soudržnosti a vychovávat děti v záplavě sentimentality - tatínek je skvělý, protože vydělává, maminka je skvělá žena, protože za tatínkem celá ta léta stála - a když se někdy vynoří ta stará realita, řekneme fuj a všichni se vrhneme na předstírání, že se to nikdy nestalo."

Nakolik aktuální může být kniha, od jejíhož prvního vydání uplyne příští rok půl století a která se odehrává ještě o pár let dříve a na druhém konci světa? Hloupá otázka - může být stejně aktuální nebo zastaralá jako kterákoli jiná. České prostředí se povětšinou seznámilo nejprve s filmovou adaptací Nouzového východu, k jehož popularitě už předem přispěl titanikový pár v hlavních rolích a jméno Sama Mendese, režiséra dnes už kultovní - jak já to slovo nesnáším - Americké krásy. Knižní předloha zůstává poněkud ve stínu filmu, čemuž zrovna nepomáhá nešvar vydavatelů opatřovat knižní obálku fotografií z filmu. U knih vzniklých podle scénáře prosím, u knih a zejména těch staršího data (naposledy jsem se nechápavě zarazila v knihkupectví, když jsem na obálce Jarmarku marnosti uviděla Reese Witherspoonovou) mi to přijde poněkud nešťastné. Ale dosti toho, jdeme na návštěvu do jednoho přívětivého domku na Revolutionary Road (zní to lépe, než kdybych použila českou verzi titulu a mazali jsme rovnou Nouzovým východem, i když by to možná nebylo od věci).
Představte si americké předměstí uprostřed padesátých let, babyboom v plné kráse, tatínkové úspěšně vydělávají, aby se maminky mohly starat o ratolesti, ekonomika se vyhřívá na výsluní, všem se daří, všichni se množí, všichni jsou šťastní. Nebo si představte satelitní městečko kdekoli u nás v současnosti nebo v nedávné minulosti, a úhlednou rodinku v nějakém tom produktu podnikatelského baroka, to je jedno. Mladé, pohledné, úspěšné, dynamické páry, které mají všechny důvody ke spokojenosti a pokud ne, jsou to nevděčníci, kteří by potřebovali na vlastní kůži zažít bídu, hlad nebo válku, right?
Téma prázdnoty, přetvářky a frustrace skrytými za maloměstskou idylkou není nic nového. Psal o tom Rick Moody v Ledové bouři a Michael Cunningham v Hodinách, Todd Haynes si to napsal a rovnou zrežíroval v Daleko do nebe a o Americké kráse už tu řeč byla. Psali o tom mnozí před nimi a budou o tom psát další, až se současní autoři obrátí v prach, protože jedním z poznávacích znaků lidského druhu je jeho beznadějná a totální nepoučitelnost. V záplavě tolika knih a filmů věnovaných podobným tématům je snadné zapadnout a už nikdy se nevynořit - mnohdy poprávu, protože sebevětší snaha neznamená, že váš příběh nebude působit poněkud instantním dojmem. Jistě, práce, vztahy, jejich vzájemné skloubení, obavy z vyhasínání a stereotypu, pocit nenaplnění a zklamání z toho, jak se náš život vyvíjí, strach z toho, že z pasti, která za námi zaklapla, existuje východisko jedině v podobě uhryzání vlastní nohy... to není nic, co by dospělý čtenář/divák ve svém životě neřešil. Ale potřebujete víc, abyste byli něco jiného než jeden z mnoha - a dobrý autor dávno ví, že touhle přísadou jsou postavy a dialogy.
Seznamte se tedy s Frankem a April Wheelerovými. Třicítce se blížící manželská dvojice z předměstí v Connecticutu - on pracovník stejné firmy, která po léta zaměstnávala jeho otce, ona někdejší aspirantka herectví, momentálně žena v domácnosti pečující o dům a dvě malé děti. Mají hezký dům, přátele, záliby typu účinkování v ochotnickém divadle. Hezké.
Anebo takhle: on pozdní "nehodové" dítě svých rodičů, přikovaný v práci, kterou nesnáší, ona potomek zářných představitelů ztracené generace, která v hloubi duše velmi dobře ví, že její sny o herecké kariéře by napřed musely mít oporu v nějakém nadání, a které její ochotnické pokusy nanejvýš tak ukáží, co všechno je v jejím životě špatně. Jejich přátelé a sousedé jsou na tom stejně jako oni, akorát Wheelerovi jsou na tom o poznání hůř, protože si svou situaci uvědomují, jakkoli se ji Frank snaží popřít. A ta jejich rozkošná robátka jsou víc než co jiného váleční zajatci v tiché, studené a nikdy nekončící válce svých zploditelů jednoho s druhým i s okolním světem.

Poté se jejich hádka vymkla kontrole. Roztřásla jim ruce a nohy, zkroutila jejich obličeje do nenávistných výrazů, hnala je vzájemně čím dál hlouběji do těch největších slabin, odváděla každého z nich mistrně od všech předností toho druhého a ukazovala jim možnosti k okamžité změně strategie, fintám a novým útokům. Ve chvíli, kdy popadali dech, prolétli v paměti všechny staré zbraně za ta léta, aby znovu otevřeli staré rány; a šlo to pořád dál.

S vakcínou proti bilogické zbrani, v kterou se obrátilo jejich soužití ve vzájemné nespokojenosti, přichází jednoho dne April. Když je očividně třeba něco změnit, proč nezměnit všechno od základu, včetně místa k životu? Proč se neodstěhovat a proč ne rovnou do vysněné Francie, kde bude mít Frank dost času a skvělé nové prostředí na přemýšlení, co vlastně chce se svým životem dělat, zatímco rodinu bude po tu dobu život April a konečně se tak osvobodí ze svého domácího uvěznění na doživotí?
Proč ale měnit to, na co jsme zvyklí, za nejistotu a neznámo? zní druhá otázka, která pod tím vším tím jásotem nelítostně buší v podvědomí, zatímco Frankovo vědomí April ochotně přitakává a libuje si nad tím, jak nad svou situací vyzráli - na rozdíl od svých spolubojovníků ve stereotypních zákopech, Campbellových a Givingsových.

"Celá tahle země je prolezlá sentimentalitou (...) Šíří se to jako nemoc, už léta, celé generace, až je tím teď všechno, čeho se dotkneš, ochablé."
"Přesně tak," řekla a byla jím okouzlena.
(...)
"Můj Bože, když si představím, jak blízko takovéhle existenci jsme se dostali my."
"Ale nespadli jsme do toho," řekla mu. "A to je podstatné."
Jindy, docela pozdě v noci, přišel ke gauči a sedl si na kraj konferenčního stolku čelem k ní. "Víš, jak mi to připadá, April? Takhle si povídat? Celý ten nápad odjet do Evropy?" Cítil se napjatě a nedočkavě; už jen to, že si takhle sedl na stolek, mu připadalo originální a úžasné. "Je to jako vylézt z celofánového sáčku. Je to jako bysme předtím byli celá léta uzavřeni v celofánu, aniž jsme to věděli, a najednou se roztrhl."

Slova, slova, pak pro změnu slova, klišé a zase slova. K činům se dostává teprve April, Frankův pasivně agresivní postoj přejití od slov k činům nedovoluje - a tak to pokračuje dál, když už i April pochopí, že její sny o Paříži mají stejnou šanci na vyplnění jako touha tří sester (není to málo, Antone Pavloviči?) po Moskvě a že na Revolutionary Road k žádné revoluci nedojde, ba že se nebude konat ani evoluce, leda pomalé umírání na úbytě, tím spíš, že záminkou pro status quo se stává její nečekané těhotenství. Přání vzít věci aspoň jednou do vlastních rukou je každým dnem větší - a tím i nádech budoucí tragédie.

"Co se stalo? Dostals strach nebo co? Rozhodnul ses, že se ti tu přece jen líbí? Rozhodnul ses, že je ti tu v té staré Zoufalé Prázdnotě nakonec přeci jen dobře nebo - páni, tím to je! Podívejte se na ten jeho výraz! Copak se děje, Wheelere? Že by přihořívalo?"
(...)
Jenže John ještě neskončil. "Hej, za jednu věc jsem ale rád," řekl, zastavil se poblíž dveří, ohlédl se a začal se znovu smát. Paní Givingsová myslela, že umře, když namířil svůj dlouhý žlutý ukazováček na Aprilino mírně se zaoblující těhotenství. "Víte, za co jsem rád? Jsem rád, že nebudu tohle děcko."

Jak říká jedno staré židovské přísloví, nejšťastnější jsou ti, kteří se nikdy nenarodí, a v téhle chvíli už je málo těch, kteří si nemyslí, že Wheelerovic potomek by měl štěstí značnou porci. Ale možná hraje jen přílišný vliv můj dlouholetý názor, že manželství je přežitek a největším vynálezem všech dob je antikoncepce, který zatlačuje do pozadí fakt, že vševědoucí blázni, v tomhle případě John Givings, kteří jako jediní vidí pravdu ma mají odvahu ji říct naplno, se už poněkud přežili.
Není to příjemné čtení. Je to čtení ledové, zlé a nutící se škrábat, protože škrábat se má ten, koho svědí, a v tomhle případě jako bychom všichni někde chytili svrab. Ale přečtěte si to. A na svědění je dobrý nálev z anděliky lékařské, mimochodem.

Karpatské poznatky

1. Nejčastější poslední slova pronesená v rumunských horách zní: "Ty jsi ale roztomilej pejsek..." Pokud toho dne dělám večeři já, je to: "Tak dobrou chuť!"
2. Pokud někdo zahlásí: "Odtud to potrvá zpátky do tábora maximálně hodinu," připravte se na to, že toho dne už se nevrátíte vůbec nikam. Pokud něco podobného dotyčný pronese znovu, zabijte ho. Schovat mrtvolu v Karpatech je celkem hračka.
3. Důležité upozornění pro každého módního ignoranta mého typu: bledí tmavovlasí lidé jako jsem například já, vypadají v čemkoli jako nerdi. A v zelené jako magoři na výletě.
4. Sníst noky s brynzou v zakouřené salaši ze špinavého talíře, který jste si museli vybojovat na nepřátelském psovi, není dobrý nápad, zato to bude nejlepší jídlo vašeho života.
5. Digitální fotoaparát může posloužit jako znamenitá ruční zbraň na způsob řemdihu. Jen to vyjde poněkud draho.
6. Studená Němka je definitivně lepší než zteplalé rumunské pivo.
7. Pokud jste si dík zkušenostem z minulých let mysleli, že se pro společné bydlení nenajde nevyzpytatelnější sestava než váš bývalý a současný partner s vámi v jednom stanu, pak se připravte na zjištění, že bydlet v děleném stanu s patologem, učitelem a pojišťovacím úředníkem přinese ještě víc překvapení.
8. Šéf výpravy (můj zploditel) a jeho dlouholetý kamarád a spolupachatel našich šílených podniků rok od roku víc a víc připomínají Spencera a Hepburnovou. Otázkou je, který z nich
je Hepburnová.
9. Moje matka není jediný zdravotník, který nenávidí nemocné a zraněné lidi.
10. Všichni zdravotníci nenávidí nemocné a zraněné lidi.
11. Včetně veterinářů.