Na jiné vlně

"Tak všechno v pořádku, můžem vyrazit," sdělila jsem Altmanovi, jakmile jsem vylezla z ordinace.
"Super! Jdem vybírat kočárek rovnou nebo si ještě potřebuješ rozmyslet, co chceš za typ?" zeptal se kamarád, který mě doprovázel místo Moodyho, toho času se zdržujícího na služební cestě.
"Vy budete skvělý tatínek," zazářila sestřička a obdařila Altmana pochvalným pohledem.
Než jsem se stačila nadechnout a objasnit nešťastnici pravý stav věci, Altman nonšalantně pokračoval: "Slavnostně přísahám, že jsem v tomhle prsty neměl. Ani žádný jiný orgány. A ani v budoucnu se do ničeho takovýho nepustím."
Sestřička zrudla a pokusila se nalomit nenalomitelné: "Ale to je škoda. Někdo jako vy a nechcete děti..."
"Což o to, já bych celkem nebyl proti. Jenom bych se dost divil, kdyby můj partner otěhotněl."
"Ty seš takovej vůl!" rozčilovala jsem se ještě na ulici. "Máš štěstí, že tahle sestra jenom zaskakuje a ta nastálo mě dobře zná, protože jinak bych tam devět měsíců posílala tebe." A když jsem v tom byla (sakra, další na nějakou dobu nepoužitelná fráze), poslala jsem ho rovnou i úplně jinam.
"Klídek, máti," poplácal mě po zádech a nevšímal si mého zasyčení, při kterém jindy instinktivně odskakoval o kus dál. "Jdem na oběd, potřebuješ pravidelnej režim. Jo a nech si stažený okýnko, kdyby zrovna nešlo zastavit, až se ti bude chtít s obědem rozloučit."
Oznámit zbytku party, že navzdory veškerým mým childfree předsevzetím a prohlašováním, že si nezkazím život, Pánbůh dopustil a motyka spustila a nás bude o jednoho víc, šlo překvapivě hladce do chvíle, kdy se mi Honza zadíval na břicho (na kteréžto části mé anatomie poprvé v životě spočívaly jejich zraky víc než na té cca o čtvrt metru výš) a prohlásil: "Ale vůbec nevypadáš jako těhotná!"
"Ti hráblo, ne?" žasl Krycek. "Teď je to přece velký jako nehet u malíčku!" Altman se jal zběsile čmárat na ubrousek minimloka, který měl znázorňovat rýhujícící se embryo, aby demonstroval jeho velikost a rozměry, zatímco jeho druhá polovina zapáleně vysvětlovala: "Teď na ní ještě pár měsíců nebude nic vidět, teda kromě toho, že jí povyrostou kozy (zraky přítomných se rozjasnily) a pak teprv bude vypadat jak velryba, na kterou se Greenpeace vykašlali a nechali ji na suchu. Akorát teda velrybám k tomu neopuchnou kotníky. Au!" zaprotestoval proti přítomnosti mého loktu mezi jeho žebry.
"To je další věc," přerušil nás Altman, dávající kolovat své umělecké dílo s detailně vyvedenými vývojovými stadii. "K nastávající matce se nechováme jako k celkem fajn nepovedenýmu chlapovi, jak jsme si u Liv zvykli. Jsme milí, pozorní a chápeme, že hormony mohou drasticky měnit chování těhotné osoby doslova z minuty na minutu."
"Jaký hormony?" protestoval Krycek, zatímco jsem na něm klečela a škrtila ho. "Náladová psychopatka to byla už ve školce, akorát se teď bude vymlouvat na hormony?"
"Slyšel jsi," zesílila jsem stisk. "Mám hormony, tak neodmlouvej. A nebudu moct do Rumunska, takže nepotřebuju hormony k tomu, aby se mi chtělo někoho zabít."
"Ber to z tý lepší stránky." Krycek se posadil a třel si krk. "Ostatní budou potřebovat den a noc cesty autobusem, aby jim otekly nohy - no a ty to budeš mít grátis."
"Jasně, budem si tu užívat nerušenýho soukromí. Jen moje děloha a já."
"Zabráním dalšímu zmlácení svý osoby, když řeknu, že si tvojí dělohy hluboce vážím?"
"Lidi, můžem na chvíli mluvit o něčem jiným?" zeptal se Tony už mírně zoufale. "Jak říkal Altman, máme to brát zodpovědně nebo tak něco. Takže já bych se s dovolením ujal zodpovědný funkce. Až bude tady mladej," máchl rukou k mému břichu,"odrostlej, půjdu s ním poprvé koupit kondomy. Hlaste se další."
"Hovořit o kondomech v domě těhotné je neomalenost," děl Altman sveřepě.
"To sice je, ale musíme hledět do budoucna," řekla jsem. "Schváleno."
"A co když to bude holka?" nadhodil Honza.
"Tím spíš musíme dohlídnout na to, aby byla připravená," rozsekl to Krycek. "Přece víme z první ruky, jaký jsou chlapi nezodpovědný hovada."
Myslím, že potomkova budoucnost je v dobrých rukou.

Do nového roku s čerstvou dávkou morbidity (útlocitným vstup zakázán)

Má obvyklá podovolenková apatie dostala řádnou vzpamatovávací, když jsem své tupé civění zaměřila na nástěnku zaplněnou přáními. Nedost na tom, že odesílatelé byli logicky ti, s kterými často pracovně komunikujeme, takže se tam skvělo "spoustu sil přeje kolektiv mikrobiologie a patologie," "děkujeme za příjemné společně prožité chvíle, psychiatrické oddělení" nebo "kéž se v novém roce shledáme, chirurgická ambulance." Ale ještě se úplně nahoře muselo tyčit jinak překvapivě vkusné PF, které jsem přečetla jen se zakláněním hlavy: "Těšíme se na další spolupráci, pohřební služba."
A rázem jsem se zase ocitla v časech, kdy jsem chodívala s Dexterem a naši nejbližší sousedé byli majitel pohřebního ústavu a jeho paní, která sice nebyla z oboru, ale seznámili se, když zajišťovali pohřeb v její rodině. Záhy utvořená čtyřčlenná koalice plnila životně nezbytnou vykecávací funkci pro lidi, kteří si dost dobře nemůžou otevřít ústa před lidmi takzvaně normálně pracujícími, aby nebyli za totální zrůdy. Věřte mi, že pro pohřebáka, policejního laboranta a v té době pracovnici v hospicu je jistá dávka okoralosti podmínkou nezbytnou pro to, aby nezešíleli, a mezi sobě podobnými se řídí zásadou, že sranda musí být, i kdyby fotra věšeli. Takže nás nejeden večer zastihl v dících na adresu mého pracoviště za úhledná těla, která není nutno seškrabávat z dálnice do pytle nebo lovit po třech týdnech z rybníka nebo v sousedově vyznání: "Liv, já mám toho tvýho chlapa strašně rád, to mi věř. S nikým jiným se tak dobře nenosej rakve."
Jenže tak jako je ve filmech pravidlem, že se po noci plné vášní ona vzbudí v prádle a on v kalhotách, tak je v životě pravidlem, že každá sranda se jednoho dne otočí proti vám. Když nás jednou poctili návštěvou Krycek s Altmanem, chvíli sice vládla úzkostlivě neutrální konverzace podle pravidel "před civilisty ne," ovšem jakmile se Altman prořekl, že tenhle týden je strašnej a z toho věčnýho sešívání někoho na pohotovosti mu brzo upadnou ruce, nadšení z další spřízněné duše neznalo hranic a debata se opět rozběhla směrem "gore."
"... a těch bouraček, lidi, věřili byste, že jsme hlavu toho chlapa našli za dva dny..."
"... na amputacích je nejhorší ten zvuk, když to dopadne do kýble, takový to žbuch..."
"... jsme vyzvedávali tělo u Liv v práci a to byste nevěřili, oni mají v márnici televizi a přitom fungovala, ovšem mrazák ne..."
Nikdo si nevšiml, že Krycek postupně bledne, zelená a propadá se stále hloub do sedačky, dokud jsem se na něj neobrátila s udiveným dotazem, proč se vůbec nedotkl mých chlebíčků s krabí pomazánkou, kterých jindy spráská tři tácy a nedostalo se mi chraplavé odpovědi, že nějak nemá chuť.
"Tobě je špatně?" probudily se v jeho polovičce profesionální pudy.
"Ne, je mi úplně skvěle. A nesahej na mě po tom, cos dvě hodiny vykládal, co všechno s těma rukama děláš."
"Jo, lidi, my se vděku nedočkáme" pravil Altman s vyčítavým pohledem na svou životní lásku. "A to má přitom zkoušku z útrpnýho práva."