"Privacy is our enemy."
Je třeba si uvědomit, že představy spjaté s Kalifornií minulých let coby s ostrůvkem bohémské svobody v moři zapšklé středostavovské pruderie jsou poněkud nadnesené. Ano, San Francisco a jeho okolí se stalo centrem nejprve beatnického a posléze hippiesového hnutí a revolty proti konzumní generaci, místem protestních pochodů, veřejných čtení a alternativního života, epicentrem zemětřesení, které se rozšířilo do zbytku země a světa. Ale nic není zadarmo.
Diskriminace lidí s homosexuální orientací nebyla jen něčím, co se stávalo, byla to zavedená praxe. Pokud jste se s ní netajili, mohli jste takřka najisto (jako vždy a všude záleželo na konkrétních lidech) očekávat nucenou asimilaci, převýchovu a psychyatrickou léčbu, pokud jste byli dosud dětmi. V případě, že jste stihli dospět, jste se mohli těšit na vyloučení ze školy, vyhazov z práce, každodenní urážky a napadání bez možnosti hledat zastání a pravidelné policejní zátahy v místech, kde jste se scházeli (v Milkovi záběry z jedné takové akce vidíme v úvodních titulcích k filmu). V roce 1969, rok předtím, než začíná děj Milka, došlo k tzv. stonewallskému vzbouření, kdy se gayové po brutálním zátahu v baru Stonewall poprvé otevřeně postavili proti své perzekuci. V následujících měsících došlo k prvním protestním pochodům proti diskriminačním postojům oficiálních míst, vznikly první gay organizace a ve výročí protestu se ve čtyřech městech (New York, Chicago, Los Angeles a San Francisco) konala první Gay Parade, pro LGBT komunitu dodnes svátek.
Což nic neměnilo na tom, že od roku 1952 byla homosexualita americkými psychiatry řazena mezi duševní choroby (což dávalo rodinám možnost nutit své černé ovce k "léčbě") a v tom seznamu zůstala jednadvacet let. A že v oné liberální Kalifornii byla trestným činem až do roku 1976.
Harvey a Scott tedy nevyhnutelně přicházejí na to, že život a lidé jsou všude stejní a že někde sice může být chleba měkčí a vábněji vonět, ale ve výsledku má tak jako tak dvě kůrky - a ty mohou být pěkně tvrdé.
"My name is Harvey Milk and I'm here to recruit you!"
První mráček na nebi se objevuje s výhrůžkou, že policie má pravomoc kdykoli Harveyho a Scottův obchod zavřít, protože i v San Franciscu "platí Boží i lidské zákony" a sanfranciská policie s radostí vymáhá oba. Zatímco Scott rezignovaně konstatuje: "Je to tu úplně stejný jako kdekoli jinde, nenávidí nás," Milk se vrhá do boje; do vytváření čehosi, co by někteří nazvali gay mafií, vlastní obchodní asociace v opozici proti zavedeným konzervativním praktikám ("Myslel jsem, že jsi republikán" - "Jsem hlavně obchodník").
Castro Camera se etabluje nejen jako obchod s kontakty v širém okolí, ale především jako centrum a útočiště pro všechny s pocitem cizinců ve vlastní zemi. V bezprostředním sousedství silně nábožensky a tradicionalisticky orientovaných čtvrtí vzniká svobodomyslná komunita, ani tváří v tvář každodenní realitě diskriminace, podezírání a policejní brutality neztrácí odhodlání žít i v nepřátelském světě naplno a bez přetvářky. A Harvey Milk je jejím neoficiálním, zato právoplatným vůdcem, skutečným Mayor of the Castro Street.
Poté, co policejní zákrok proti dvojici gayů skončí smrtí jednoho z nich, si Harvey uvědomuje, že žít svůj život někdy nestačí, že k životu je třeba naděje. A k udržení nadějí při životě je zase potřeba, aby se aspoň některé z nich staly realitou. Černošské a čínské čtvrti využívají práva volit své kandidáty ze svého středu, aby hájili jejich práva, stejně tak ženské organizace, proč tedy nepostupovat stejným způsobem?
Castro Camera se krom lidského stává i politickým centrem, snaha o individuální štěstí a svobodu přerůstá v hnutí za práva celé komunity, zákulisní tahání za nitky, jehož symbolem je gay vydavatel prestižního deníku Advocate, se mění v otevřený boj s odkrytými kartami. Po sérii neúspěšných kandidatur se konečně ta hlavní karta obrací a Harvey Milk se stává radním San Francisca a zároveň prvním politikem na světě otevřeně se hlásícím k homosexuální orientaci. Jako všechna vítězství je ovšem i toto vykoupeno obětmi, v tomto případě vztahem se Scottem, který nevydržel Milkovo neustálé vytížení, a vědomím, že bitva sice skončila, ale válka teprve začíná.
Nad sysifovskou prací Milka a jeho věrných, jež se často hroutí v okamžiku, kdy už to vypadá, že vítězství je na dosah, a zatím je nutné začít znovu od začátku, visí další metafora z antických mýtů, a sice Damoklův meč ustavičné hrozby, že se věci vrátí do původního stavu, případně se ještě zhorší. Nejde jen o nejkřiklavější důkazy v podobě vlivných odpůrců práv gayů, ať už silně nábožensky vystupující zpěvačky Anity Bryantové, jejíž neblaze proslulé tažení Save Our Children využívalo předsudku, že homosexuálové zneužívají děti, případně je mohou převychovat k vlastnímu obrazu ("kdyby děti vždy napodobovaly své učitele tak, jak říkáte, chodilo by kolem nás mnohem víc jeptišek") nebo kalifornského politika Johna Briggse, jehož Návrh šest stál na podobných základech a usiloval o propuštění homosexuálních zaměstnanců kalifornského školství. Zde se nelze nezmínit o kroku Ronalda Reagana, tehdy ještě kandidáta v prezidentských volbách, jenž se i přes příslušnost k republikánům neváhal vyslovit proti Briggsově iniciativě, i když bylo nabíledni, že jeho kariéru to může nemálo ohrozit. Milk podle hesla, že nejlepší obranou je útok, vyrukoval na Briggse jeho vlastními zbraněmi a vyzval všechny, kteří svou sexuální orientaci dosud tajili, aby "come out of the closet" a jednou provždy tak dokázali, že homosexuál nerovná se směšná figurka z komedií nebo zvrhlík z temných uliček, ale váš bratr, váš soused, váš kolega z práce. Zatímco Harvey bojuje v první linii, odehrávají se v zadních řadách osobní tragédie a brousí se dýky, tak vhodné k vrážení do zad...
"Všichni lidé byli stvoření jako sobě rovní. Bez ohledu na to, jak tvrdě se o to budete pokoušet, nemůžete tato slova popřít."
Práci, kterou odvedli režisér, scénárista, herci, skladatel hudby a další a další, samozřejmě posoudí nejlépe každý sám na základě vlastního sledování, já k tomu připojím pár svých dojmů, které možná někdo neshledá otravnými a někdo ano.
Gus Van Sant proslul originální, nebojácnou a vnějším tlakům a stereotypům nepodléhající tvorbou, která často sleduje životní kotrmelce anti/hrdinů, nacházejících se z nejrůznějších důvodů na okraji společnosti nebo v přímém boji s ní, ať už jsou to homosexuální protagonisté snímků Mala Noche a Mé soukromé Idaho (kde se mimochodem objevil v jedné ze svých prvních výraznějších rolí Keanu Reeves a v jedné z posledních River Phoenix), rebelantský matematický génius v Dobrém Willu Huntingovi, schizofrenní vrah v předělávce Hitchcockova Psycha (ano, nejzbytečnější film nejen Van Santovy kariéry) nebo umělec stíhaný vnitřními běsy v Posledních dnech, a současně citlivou, nevtíravou režií, která sice dokáže jít postavám až na dřeň, ale zároveň je pozoruje z lehkého odstupu, nepřikrášluje a necenzuruje a divákovi nepodkuřuje, nevnucuje mu žádná stanoviska a nechává ho, aby si závěr vyvodil sám, což je v přílivu polopatičnosti mnoha jiných filmů rozhodně osvěžující vlna.
Herci a způsob vyprávění mu v tom jsou víc než nápomocní. Zcela proti svému zažitému typu obsazený Sean Penn se oprostil od drsných nesmlouvavých hrdinů kteří ho proslavili v Carlitově cestě, Tajemné řece nebo filmu Mrtvý muž přichází a dokazuje, že dva Oscary a bezpočet dalších ocenění na své polici nemá za dobré chování (i když vzhledem k jeho pověsti "bad boye" by to nebyl špatný vtip) a stal se Milkem do posledního vousu na bradě a do poslední vrásky od smíchu, kdy každé jeho slovo a gesto je vypočítáno tak, aby po chvilce balancování mezi expresivním herectvím a jemnou parodií na zobrazování homosexuálních postav v mnoha filmech vždycky nakonec sklouzl na správnou stranu. Nekrade si film pro sebe, ale rozhodně mu kraluje, což jsem si nejlépe uvědomila u tří scén telefonních hovorů (nebudu víc prozrazovat, podívejte se sami).
James Franco (představitel Scotta Smithe, českému divákovi asi známý hlavně ze Spidermana a nejnovější verze Tristana a Izoldy), Emile Hirsch (Útěk do divočiny, Legendy z Dogtownu) v roli Milkova chráněnce a podporovatele a Diego Luna (Frida, Než se setmí) jako další Milkův partner Jack Lira mu jsou přinejmenším zdatnými sekundanty a troufám si říct, že vítězně vyjdou i z porovnávání s podobami svých reálných předobrazů v závěrečných titulcích. Tvůrci se to divákovi nijak nepokoušejí ulehčit tím, že by všechny zobrazovali v neposkvrněném světle a tak, aby se divák macho občas neošíval (pokud se někdo takový vůbec bude na film jako Milk dívat), nesnižují se ale ani ke karikatuře, jakkoli Jack Lira dost možná vzbuzuje i v tolerantních lidech touhu pořádně s ním zatřást. Ale není nijak na škodu vidět postavy i s jejich slabostmi a odchylkami od zažitých norem, i když je filmu vyčítána i jejich přílišná idealizace, k čemuž se ještě dostanu. Kapitola sama pro sebe je Josh Brolin (Tahle země není pro starý, Americký gangster) coby radní Dan White, zpočátku Milkův politický spojenec, později odpůrce a posléze jeho osobní Nemesis, jehož ztvárnění muže upnutého do škrobeného límce striktního katolicismu a konzervativní politiky nemá chybu od na milimetr načesané pěšinky po naleštěné boty, ale přitom z něj nedělá směšného panáka, nýbrž složitou postavu s tragickými atributy (nic sice nedokazuje, že by reálný White měl takové sklony, ale náznaky, že jeho postoje vyplývají z vlastních úzkostlivě potlačovaných homosexuálních sklonů, dodávají konfliktu Milk-White na zajímavosti a ve světle událostí by i dávaly smysl - raději ovšem dodávám, že hlavním zdrojem Whiteova nepřátelství vůči Milkovi a dalším členům zastupitelstva nebyla homofobní nenávist, ale politická rivalita).
Výrazným plusem je styl vyprávění, jenž skládá z dobových dokumentů, archivních televizních zpráv a vlastních záběrů pestrobarevnou koláž, z níž je občas těžké na první pohled určit, co je film a co realita, a který divákovi nenásilně zprostředkuje pocit, že je přímo ve středu dění bez jediné upomínky na to, že se jedná o události staré víc než tři desetiletí. Danny Elfman, který si zase jednou odskočil z burtonovských světů do historické skutečnosti, záběry provází jak vlastními melodiemi, tak převzatými skladbami, takže při pochodu v ulicích zaznívá neoficiální hymna LGBT scény Somewhere Over The Rainbow zpívaná Judy Garlandovou, klíčové okamžiky včetně tragického vyvrcholení filmu zase rámují árie a scény z Pucciniho opery Toscy, jíž také Milk zhlédne těsně před osudným 27. listopadem a kdy smrt její titulní hrdinky tvoří paralelu s osudem titulního hrdiny filmu.
Dokončení příště
Žádné komentáře:
Okomentovat