"Proč ve filmu musí být každý homosexuál buď zženštilou karikaturou nebo vzorem všech ctností? Obojí je blbé klišé."
Tak praví jeden uživatel ČSFD ke komentáři k jinému filmu s příslušnou tématikou a ač s ním nesouhlasím (znám a viděla jsem řadu filmů, jejichž protagonisty nelze zařadit ani k jednomu, ani k druhému typu), jsou případy, kdy to tak skutečně vypadá. Idealizaci postavy Harveyho na jedné straně a určitou parodii gay komunity na straně druhé vytýkají Milkovi i další diváci a kritici. Nemluvě o často zaznívané námitce, že k ženám se film chová dost macešsky (v tomto případě spíš otčímovsky) a až na jedinou výjimku v něm nespatříme ženu účastnící se hnutí za práva homosexuálů.
Takže asi takhle... Po letech běsnění při sledování historických a biografických filmů nad tím, jak často tvůrci zacházejí s historickými fakty s jemností a úctou společensky unaveného rasa, jsem posléze dospěla natolik, že mi došlo, že musím rozeznávat autorský vhled od zfalšované a manipulativní filmařiny typu majora Zemana a jeho družiny mužů na radnici a žen za pultem z okresu na severu. Komplexní pohled na život konkrétní osoby v rámci filmu a jeho možností je věc mimořádně obtížná, v mnoha případech asi vyloženě nemožná. Přesto se dnes málokdo pozastaví nad tím, že díky Peteru Schafferovi a Miloši Formanovi bude Antonio Salieri zřejmě už navěky žít v paměti lidstva jako diletantský a závistivý a ve výsledku vražedný intrikán a Mozart coby nevázaný rokokový hejsek s poznávacím znamením "smích, při kterém padají došky ze střech," třebaže podle toho, co víme, se pravda nachází někde jinde. Je těžké rozhodnout, kde by měla vést hranice mezi uměleckou licencí a bezostyšnou lží, už proto, že taková měřítka máme nastavená každý jinak, ale možná bychom se mohli shodnout, že takovou hranicí by mohla být zjevná lež a manipulování s událostmi takovým způsobem, že vyznívají zcela jinak a kolikrát opačně, než se původně udály. Nic z toho jsem v Milkovi ani po prostudování pramenů neobjevila. Film bezesporu mnohé krátí, zjednodušuje nebo vynechává, ale nepřekrucuje je, aby se mu hodily do krámu, jen je přizpůsobuje filmovému médiu s vědomím, že lidský život se vším všudy nacpete do dvouhodinového filmu s tak mizivou šancí na úspěch, že vedle toho příslovečné projití velblouda uchem jehly vypadá směšně jednoduše. Neuchyluje se ani k snadnému podání hlavního hrdiny coby oběti homofobie a netolerance a nevyhýbá se faktu, že šlo o politickou vraždu, kdy navíc Milk nebyl jedinou obětí, jakkoli by k tomu iniciativy po Milkově smrti a jeho obraz v očích jeho následovníků mohl svádět. Ačkoli je Milk zobrazen sympaticky, bez větší námahy na něm objevíte řadu chyb a slabostí, které jsou nikoli hluchou ozvěnou slabostí a chyb obecně lidských a doplňují se i s hnutím, které iniciuje, tudíž když například propaguje myšlenku, aby ohledně své orientace každý vyšel s barvou ven, je přitom konfrontován s vlastní minulostí, kdy zapíral sám sebe i své partnery. A takových okamžiků není málo. Nedotčeno nezůstává ani Milkovo politické já: platné klišé o mladých revolucionářích a starých reakcionářích je v jeho případě obráceno naruby a i jinak se Milk rychle adaptuje na politickou realitu vyžadující prostředky, které - snad - posvětí účel. Historický Milk byl nejednou obviněn z prospěchářství a některých dalších nepříliš populárních kroků, jakým je například spojenectví s náboženským vůdcem Jimem Jonesem, jenž své stoupence podnítil k hromadné sebevraždě, kterou spáchalo více než 900 lidí včetně Jonese jen několik dní před Milkovou smrtí. Jenže život a politika nejsou andělsky čistým prostředím, kde se nemáte šanci umazat. Na špínu ulpěnou na vás stačí i projít kolem špíny někoho jiného a jelikož si dovoluji pochybovat o tom, že by některý z mnoha politiků, kteří byli s Jonesem ve spojení, schvaloval smrt téměř tisíce lidí, odkazuji to do skupiny moudrostí generálů po bitvě. Pokud Milk měnil v průběhu let své názory a postoje, nedělal nic, co neděláme všichni dnes a denně, aniž bychom k tomu měli důvody typu vietnamské války nebo Richarda Nixona v prezidentském úřadě. Kdo se pozastaví nad tím, že Lawrence Ferlinghetti, Allen Ginsberg nebo Gregory Corso coby důstojní bělovlasí pánové přebírali literární ceny, čestné doktoráty a pozvání od právě toho establishmentu, do kterého svého času tak vášnivě tepali, abych se nevzdálila ze sanfranciské revoltující scény, protože jinak by takových příkladů byly tisíce?
Pokud jde o výtku, že jediné ženy, které se ve filmu objeví, jsou Whiteova manželka a Anne Kronenbergová, Milkova šéfka kampaně, a že to je důkaz nenávisti a odporu gayů k ženám jako takovým, tak téměř stoprocentní absence žen v Milkově hnutí je historický fakt. Nesmíme zapomínat na to, že gay aktivisté nebyli a nejsou jediným hnutím za občanská práva a že souběžně s jejich aktivitou probíhaly mnohé další. Ano, většina lesbických žen, které cítily nutnost nechat veřejně zaznít svůj hlas, se realizovala v emancipačním hnutí. I tak bývá namítáno, že dámy jsou ve srovnání s mužskými hrdiny upozaďovány paradoxně i na tomto za toleranci a rovné příležitosti bojujícím křídle a že příběhů o mužských homosexuálech se píše natáčí podstatně víc. Ale kdo ví, možná se jednou dočkáme životopisného filmu o islandské premiérce Johanně Sigurdardóttir. Bez toho, aby ji předtím někdo musel zabít.
Nemístné vtipy stranou a bez ohledu na to, že události v době Milkovy premiéry smutně korespondují s událostmi ve filmu i v historii (v listopadu 2008 byl coby dodatek k ústavě odhlasován takzvaný Článek osm, který v Kalifornii vymezuje pojem manželství jako věc možnou jen mezi mužem a ženou, nebo fakt, že současný americký prezident má ke stejnopohlavnímu svazku postoj přinejmenším rozpačitý, což mu ovšem nebránilo nechat si volební kampaň financovat mediálním magnátem Davidem Geffenem, který se svou orientací nikterak netají), jsem osobně daleka toho, abych Milka vnímala jako film o homosexualitě a politice, konečně jsem filmy striktně soustředěné na jedno jediné téma nikdy nepokládala za skutečně dobré. To, co si myslím, vystihují Harveyho závěrečná slova, která svěřuje v potemnělé kuchyni svému diktafonu jako pomyslnou poslední vůli: "Žádám vás, abyste v hnutí pokračovali. Nejde o osobní prospěch, ego, získání moci. Jde o nás tam venku. Nejen gaye. Jde o černé, Asiaty, o staré a nemocné, O NÁS. Bez naděje to nedokážeme. Vím, že nemůžete žít jen o naději samotné, ale bez naděje není života, který stojí za to žít. Musíte jim dát naději... Musíte jim dát naději."
Aneb jak se praví v jiném filmu: strach vězní, naděje osvobozuje.
Poznámka: původně psáno jako recenze a zamyšlení v jednom pro jiné místo a příležitost, posléze přepracováno pro mé soukromé bludiště. V každém případě však děkuji panu N. Strauberovi za nezištnou pomoc a podporu při psaní.
Žádné komentáře:
Okomentovat