"Už dávno patří," cedí skrz zuby Faidra z Knóssu, plahočící se v odpoledních hodinách po schodišti vyprojektovaném spolu se zbytkem budoby architektem z Marsu. Ať mi někdo zkusí vysvětlit, jak jinak by v budově určené především starým a nepříliš zdravým lidem mohla existovat skleněná střecha, díky které se mnohými vymodlený první teplý den po době ledové mění celý vnitřek ve skleník na orchideje. O detailech v podobě místností, v kterých se bez problémů otočí nanejvýš středně vzrostlý čivava, nebo bludišti schodišť, v kterých bloudí i otrlý zaměstnanec, natož klientela provázená životem pány Alzheimerem a Parkinsonem, raději nemluvě.
V kanclíku se převléknu z trička usvědčujícího svou majitelku z toho, že si místo oběda švihla maratón, a loupnu toužebným okem po větráku v koutě. Pokušení zaháním připomenutím, že jsem se právě asi po čtvrt roce konečně zbavila rýmy, chopím se hory pomůcek na hodinu ergoterapie a tempem připomínajícím spíš nedělní vycházku slimáka po sobotním flámu nežli krok energické mladé dámy vykročím ze dveří. Namáhavě šilhám ve snaze dohlédnout přes tu hromadu, kam že to vlastně šlapu, sním o chvíli, kdy si odpočinu na trekkingu v rumunských Karpatech a přesně podle hesla, že lenoch se nejdřív strhá, mi dva metry před pracovní místností polovina nákladu spadne a druhou polovinu v panice odložím, aby ji nestihl stejný osud.
Sbírám, kleju a potím se, dokud se nedostaví náhlý pocit, známý býložravcům, tajným agentům a tichým bláznům, totiž že jsou sledováni. Vzhlédnu a setkám se s pohledem údržbáře balancujícího na štaflích, který v reakci na můj pohled vychrlí záplavu nesrozumitelných slov.
Nemám zubařskou praxi, abych byla s to porozumět člověku s cizími tělesy, v tomto případě hřebíky, v ústech, takže ten chudák musí hřebíky vyplivnout do dlaně a ohrozit tak svou stabilitu, aby mi vysvětlil, že dělá místo na dárek.
Tvářím se zřejmě ještě o něco nechápavěji, než je u mě zvykem, protože jeden z mála mužů v našem podniku musí na několik minut rezignovat na pracovní úkol, aby mi objasnil fakta.
"Nějakej místní umělec potřebuje protislužbu, takže věnoval sponzorskej dar. Je to jeho vlastní obraz a ten krám je tak velkej, že to jeden hřebík nemůže v životě udržet."
"Jo," poskytne intelektuálně vyčerpávající odpověď Faidra.
"Počkejte, až to uvidíte. Podle mě by to mělo viset u vchodu a děsit nezvaný návštěvy, ale ředitelka rozhodla, že to bude viset tady. Jo, a jmenuje se to Čas temného světla, abych nezapomněl. Vedení myslí, že by to mohlo lidi povzbuzovat."
Já si zase myslela, že sňatky mezi blízkými příbuznými jsou dávno zakázané...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat