Úřední šiml žije, kobyly na vedoucích pozicích také. A vesele plodí stádečka kriplů.

Rozšířené a životem ověřené úsloví o nepřítomnosti ateistů v zákopech se podle všeho vztahuje i na jiné situace. Kupříkladu na další vydání metodických pokynů z krajského odboru, které vykrmilo ta stávající do podoby jednosvazkového vydání Bible, Koránu, Talmudu, Upanišád a Knihy proměn a které nadřízené osoby berou nebo předstírají brát tak vážně, jako by se o takový ekumenistický počin vskutku jednalo, pokud si tedy dokážete představit kombinaci papeže, ajatoláha, ortodoxního rabína, bráhmana a Laa'c. Prostý lid personální nedosáhl tohoto osvícení, ale za dílčí úspěch se dá pokládat, že ateistů mezi námi nikdy více není. Aspoň zatím totiž kdokoli vystavený posvátnému spisu padl na kolena, obrátil svůj hříšný zrak k nebi, roztrhl roucha svá (případně erární), počal rváti si vlasy a nastal veliký pláč a skřípění zubů, přičemž mezi vzlyky a skřípáním zaznívala prastará otázka Proč... Ty to, Bože, živíš z našich daní.
Asi mi při návratu do pracovního procesu měl pohled na shrbené, šedivé a šourající se postavy, mumlající slova, mezi kterými se s jistým úsilím dala rozeznat "Bůh mi odpusť anebo neodpusť, to je jedno, já je zabiju," připadat přece jen trochu nápadný, ale považovala jsem to za typickou ukázku stavu zaměstnanců během celého roku a kulminujícího o dovolených a nevěnovala jsem tomu valnou pozornost. Mea maxima culpa, protože vzápětí se na mou nehodnou hlavu snesly hromy a blesky, neboť jsem nepřipojila písmo své nečisté ruky k písmu víc než svatému. Jo, prostě jsem nepodepsala žádnou z asi dvaceti částí těch plků, jejichž produkováním se uměle zvyšuje zaměstnanost. Se stejným výsledkem, jako když umělým kytkám přidáváte dávky umělejch sraček.
Moje zbabělá výmluva, že mé podpisy na Dvou miliónech slov chybí, protože jsem měla deset dní dovolenou, byla po zásluze odmrštěna s tím, že to nikoho nezajímá. Opáčila jsem, proč se mě tedy ptají a snaživě jsem dodala, že moje dovolená zajímá přinejmenším mě. Bylo mi vysvětleno, že tohle není žádná legrace, s čímž jsem vyjádřila svůj bezvýhradný souhlas a nadhodila jsem, že kupříkladu Adéla ještě nevečeřela je sranda daleko větší. Byla jsem důrazně upozorněna, že švejkování není konstruktivní strategie. Přispěla jsem do mlýna s troškou, že na tom něco je a že osobně vyznávám strategii hit and run. Upřeně jsem přitom hleděla na protistranu, protistrana to ovšem pochopila jako narážku na to, že švejkuje ona, vrazila mi ten canc do ruky s doporučením, ať si to PEČLIVĚ nastuduji a ČITELNĚ podepíšu nebo budou NEBLAHÉ následky, a dala se na úprk, než jsem stihla nadhodit, že Švejkovi se tady podobá spíš ona s tím nepatrným rozdílem, že Švejk blbce jenom hrál. Bohužel jsem se právě pokoušela nebýt sražena vahou dokumentu na kolena a přiznávám, že pud sebezáchovy zřejmě také sehrál svou roli.
Odklidila jsem se s tištěným slovem k fontánce, ačkoli mě přihlížející upozorňovali, že jediným přiměřeným místem, kam se s metodikou uchýlit, je jiná porcelánová nádrž s vodou, neboť pouze a výhradně tam mohou metodické listy dojít svého správného uplatnění. Zaplašila jsem bezvěrce zaklínadlem "tak za chvíli na obědě, jestli si po tomhle radši neuložím půst," nasadila jsem urputně zamyšlený výraz (dosáhla jsem ho tak, že jsem se v duchu rozhodovala, zda se k minisukni s červenočernou kostkou hodí spíš bílé podkolenky a černé sandály, nebo tělové punčochy a semišové kozačky) a dala jsem se do čtení.
Náš podnik oplývá pestrou skladbou zaměstnanců nejrůznějších oborů a vzdělání, které sahá od základního po postgraduální, ovšem spis je vzácně ujednotil, protože ho nepochopil vůbec nikdo. Za sebe mohu říci pouze tolik, že mě na třetí stránce napadlo, jaká je škoda, že tohle neměl po ruce Václav Havel před pár desítkami let, když psal Vyrozumění. Měl by výrazně usnadněnou práci, protože ptydepe by měl přímo před očima coby zdroj spolehlivé inspirace. Otázka je, zda by se ve výsledku jednalo o absurdní drama nebo spíš o horor o vražedném šílenství, které za bílého letního dne zachvátilo personál jednoho nejmenovaného ústavu. Pak už jsem nalistovávala výhradně stránky s kolonkami pro podpisy, snažila se ignorovat fakt, že v polovině už křeč v mé podpisovací ruce připomíná křeč v pravici puberťáka nad fotkami Megan Foxové, a přemítala, jestli je gramotnost opravdu tak skvělý vynález, jak se tvrdí. Když mi naše rehabilitační sestra Káťa přišla zkontrolovat základní životní funkce, našla mě zhroucenou nad stránkou o auditech zaměřených na kvalitu práce, kterou jsem neprozřetelně přečetla, a promtně složila lyrickoepickou báseň začínající slovy Na kontrolu kvality budou chodit audity.
"A censored hádej třikrát," vzplanula spravedlivým rozhořčením, "kdo bude mít na krku censored občerstvení a dělání censored dvorního šaška, až se sem ti censored přihrnou dělat censored machry."
Já to pořád říkám, že kdyby blbost kvetla, tak sem můžou jezdit školské výpravy místo do botanické zahrady.

Nadpis se nekoná. Pro naši rodinu se nadpis vymyslet nedá.

Můj nepraktický lékař a kamarád v jedné osobě o nás tvrdí, že jsme rodina tichých bláznů. Dovolte, abych tuto sprostou pomluvu dementovala. My jsme rodinou velmi hlasitých bláznů.
Když jsem si to dnes přihasila k rodnému domu, měla jsem v úmyslu prolít slzu dojetí, ovšem při pohledu, který se mi naskytl, jsem usoudila, že záhy bude prolita trochu jiná tělesná tekutina. Matka stála před otcem, na sobě bikiny, pod jednou paží osušku, pod druhou britského modrého kocoura Gregoryho, a právě mému zploditeli cosi zuřivě sdělovala a mávala přitom rukou. Naneštěstí si k tomu zvolila tu, kterou svírala nebohou šelmu, takže osudu odevzdaný britský aristokrat připomínal český hadr.
"Tvůj otec," ozřejmila mi máteř, když si všimla, že chvíli stojím opodál, "koupe kočky."
Než mi došlo, že tím nemá na mysli, že by táta lákal pohledné mladé dámy do odlehlých motelů nevalné pověsti a tam je hanebně házel do vany, prožila jsem okamžik nejistoty ukončený zjištěním, že Greg připomíná hadr z více než jednoho důvodu.
"Třeba se mu to líbí," řekla jsem. "Teda že se to líbí Gregovi."
Máma po mě vrhla stejný pohled, jakým reagovala na mé vysvětlování na střední škole, že ty fotky od Honzy, na kterých se rozvaluji, posedávám a postávám v oděvu méně než dostatečném, jsou přece UMĚNÍ.
"Tady nejde o to, komu se to líbí nebo nelíbí," zvýšila pro jistotu hlas, "ale o to, že kočka schne třeba taky dva dny."
"Blbost!" dostal se po delší době ke slovu táta. "Choděj snad kočky s deštníkem?"
"Nechoděj, žádná kočka nechce ven, když prší," řekla jsem. "A ten fór s deštníkem se říká o bobrech."
"Bobry do toho netahej," zasáhla matka rázně. "Bobr je snad něco jinýho."
"Taky mám ten dojem," pravil jediný přítomný muž. Greg se nepočítá, ten je vykastrovaný.
"Nechte bobry bobrama," zvýšila opět hlas máma, dosáhla ale pouze toho, že se kolemjdoucí začali podezíravě otáčet po tom, co jim muselo připadat jako sexuálně poněkud alternativní domácnost. "To, o čem se bavíme, je kočka. Moje kočka. Můj kocour," opravila se, když ji zmítající se Greg zasáhl drápy na rameni. "A já nechci, aby moji kočku - kocoura - někdo máčel, takže ten chudinka je úplně vyjevenej a navrch se nastydne! Ať si koupe tu svoji krysu a moji kočku nechá na pokoji!"
"To není žádná krysa, to je psoun texaský," hájil svého domácího mazlíčka otec.
"Dobře, tak si koupej svoji texaskou krysu a moji kočku nech na pokoji!"
Psouna texaského jsem před dvěma lety pořídila otci k narozeninám, když se ve slabé chvilce (bylo mu slabo po kombinaci tokajského a skotské - tak to holt dopadá, když někdo vede souběžně jednání s Maďary a Brity) svěřil, že by rád nějaké malé, milé, nenáročné zvířátko. Psoun není velký, rozměry krysu opravdu připomíná. Je i celkem milý, na pohotovost jsem proto, že mu po kousnutí nešlo zastavit krvácení, otce vezla koneckonců jen jednou. A náročný taky moc není, stačilo mu rozhlodat jen sedačku, linku, křesla a záclony. Psoun ze všeho nejvíc připomíná sviště, případně obtloustlou veverku s malým a nehuňatým ocasem. A říká se mu psoun, protože se hlasově projevuje něčím, co má znít jako štěkání. Tátův psoun se jmenuje Kvak, protože se hlasově projevuje čímsi, co zní jako "kváááááááááá!" A teď se v tom vyznejte.
"Uznej ale, že pookřál," nevzdával se táta.
"Jestli si pookřání představuješ jako ,vypadám jak utopená krysa a taky se tak cítím,' tak nejspíš jo," dostala se znovu do ráže máma, která má k většině myšovitých tvorů odpor od přírody a vyostřený od doby, kdy jsem někde v jedenácti letech přitáhla domů svého prvního potkana a mamince jsem namluvila, že je to pískomil kavkazský. "Jdu se na střechu opalovat a toho chudáčka už nenechám, aby se k tobě přiblížil."
"To s tou střechou není blbej nápad," ožil tatínek a znaleckým okem zkoumal nátěr. "Kdybych ti dal s sebou štětku..."
"Jedině gigola," zmařila mu naděje bleskově mamka z třetí příčky žebříku. "Kolikrát ti mám říkat, že do trojky jdu jedině v případě, že to bude ve složení chlap-já-chlap."
Mami, nemůžeš to ještě zopakovat?" zeptala jsem se. "Myslím, že tady v ulici by se mohl vyskytnout ještě člověk nebo třeba dva, co tě náhodou neslyšeli."

Je třeba zabít Davida. A ředitelku.

Dlouho jsem si myslela, že pomyslného Mount Everestu pitomosti dosáhla vládkyně našeho ústavu už kdysi dávno, když nás seřvala před nastoupenou jednotkou, že se nemohla dostat na uzavřené oddělení a že uzavřené oddělení musí být přístupné. "No jo, udělat uzavřený oddělení přístupným je holt úkol pro chytrou horákyni a ne pro blbce jako my," zamumlala potichu kolegyně a tím to uzavřela. Bohužel ne oddělení a už vůbec ne říďu.
Poslední dny se nesou ve znamení zmatku, jak už to tak o dovolených bývá, každý je rád, že je rád, a na konflikty vcelku nezbývá čas ani síly, takže jediným vyrušením z plynulého bordelu bylo horování naší převazové sestry Ivany o koncertu Michala Davida, který čerstvě navštívila: "Mně se vám dělalo až špatně (hurá, aspoň někdo tady má vkus, myslela jsem si naivně), jak to bylo krásný!" Zajímavá formulace... a svým způsobem jí trochu závidím, co jí stačí ke štěstí. Ale přejme jí to, holce. Ovšem naše poklidné hnití bylo přerušeno návštěvou naší milované představené, která se neválí u vody, jak by se to dalo u normálního člověka na dovolené předpokládat, naopak se podle všeho doma nudí a hlavou jí běží děsivé představy, kterak podnik bez jejího dohledu upadá (což není příliš vzdáleno od pravdy, ale rozhodně upadá méně než pod jejím dozorem), a také uvědomění si, že už jsme se asi čtrnáct dní nedusili v jejím kanclu. Pročež po Davidově vzoru uspořádala koncert svého evergreenu Peníze nejsou a nebudou, obohacený singlem Šetřit se musí s refrénem Jinak to nejde. Narychlo svolané obecenstvo sedí a tupě čumí, protože už nemá sílu se ani rozčilovat. Sílu v sobě najde až k závěru, kdy se ředitelka rozpomene, že každý diktátor hodný toho jména uměl své práskání bičem osladit, tudíž nasadila úsměv číslo čtyři zn. laškovný a pronesla: "Ale abyste si nemysleli, že mám pro vás jenom samé špatné zprávy. Mám jednu moc pozitivní. Od naší Brity nám zbylo jedno štěňátko, tak kdybyste měl někdo zájem?"
Kdyby tak věděla, že všichni, kdo máme psy, jim doma ukazujeme její fotku a křičíme: "Trhej!"

Dvojitá porce a dvojí měřítko

Jak se tak prodloužený víkend blíží a dík dovolené vedoucích míst mají dělné myši a kancelářské krysy pré, zaobírám se myšlenkou na zlatý hřeb pracovního dne. Ano, uhodli jste, je to oběd. Jakmile podmínky v zaměstnání zastíní amazonskou džungli, což je v posledních dnech setrvale, obvykle nemám moc hlad, ale zjištění, že jsou na programu těstoviny se sýrovou omáčkou, dalo zapomenout na leccos kromě vábně vonícího obsahu talíře.
Takže sedím, žvýkám, tvářím se orgasmicky a vůbec si hledím svého, když tu ke mně napochoduje kolegyně Lucie, aby mě oblažila nějakou svou moudrostí. V duchu si povzdechnu a připravím se na cokoli, ale na jisté věci se prostě připravit nedá.
"No fuuuj!" zapiští Lucka při pohledu na horu na mém talíři. "Sýr? Holka zlatá, víš, jak mléčný výrobky a sejra speciálně zahleňují organismus? Měla by sis na to dávat pozor. Tak zatím čau, já si jdu zakouřit."
To o zákazu sňatků mezi blízkými příbuznými už jsem tu někdy psala, ne?

Na umístění záleží

"Ošetřovatelský anamnézy jsou ve druhým šuplíku na denní místnosti v prvním patře, individuální plány u mě na stole, diagnózy budou na sesterně a já jdu na oběd," vysypala jsem ze sebe před Pavlínkou.
"Koukám, ty to máš všechno v hlavě, viď?"
"Broučku, ani ne tak v hlavě, jako u prdele."

Pravidelná dávka ranně-pracovní krize

Kontroluju, zda jsem odeslala pracovní životopis na správné adresy a synchronizovaně u toho svěřuju kamarádovi, jak na mě má už každá zmínka o krizi účinek zhruba srovnatelný s přenosem z poslanecké sněmovny. A jestli pro mě nemá nějaké povzbuzení.
Krycek, evidentně trpící potřebou vykompenzovat si odpadnutí hodiny dějepisu a ztrátu možnosti vyprávět stádu zívajícího, pod lavicí čtoucího a u vody a na jiných místech v duchu dlícího studentstva o tom, že se to Napoleonovi u Waterloo tak úplně nepodařilo, reaguje okamžitě.
"Posledně to sice trvalo sedm let, ale pak to skončilo jak mávnutím proutku a průmysl se parádně rozjel. To se tak ve válce stává."
Taky zbožňujete, když vám někdo hned po ránu vlije optimismus do žil?

Pana Zajíce poznáte snadno

Místo: práce.
Čas: něco po desáté dopolední.
Činnost: telefonní hovor o novém klientovi.
Já, ve snaze něco od sociální pracovnice vyzvědět: "A jak pan Zajíc vypadá?"
Kolegyně Pavlínka, toho času žvýkající jablko na mém stole: "No, určitě má dlouhý uši, krátkej ocas a velký zuby..."
Na druhém konci drátu: socka nechápavě poslouchá řehot následovaný dušením a boucháním do zad a dochází k závěru, že v instituci, kde je šílený už i personál a nijak se tím netají, nemá perspektivní zaměstnanec co pohledávat.